Stejně jako v případě filmu Kill Bill má Tarantino hezkou legendu o tom, proč je jeho film takový, jaký je. Zatímco tehdy posloužil jako inspirace „multiplex, kde se v každém sále promítá jiný film“, tentokrát Tarantino titulem Grindhouse odkazuje ke starým lokálním kinům, kde se celý den nonstop promítaly dokola tři čtyři béčkové snímky, nejčastěji krváky. Byly to svého druhu unikáty, které rotovaly po USA zhruba ve dvaceti kopiích a obvykle byly k vidění vždy jen v jednom městě.
„Člověk do takového kina zapadl a mohl tu strávit celou noc, klidně si mohl pár hodinek pospat, když se probudil, mohl zase nastoupit do filmu a pokračovat. Když vás ráno vyhodili, tak jste se šli na chvíli projít a zase zpátky,“ vysvětlil neopakovatelně překotnou mluvou Tarantino.
Banální příběh
Na tiskovou konferenci dorazil Tarantino v doprovodu své dámské svity, hereček Rosario Dawsonové, Rose McGowanové, Tracie Thomasové a Zoe Bellové. Přišel i herec Kurt Russel a u dveří postával Tarantinův „bratr ve zbrani“ Robert Rodriguez.
V USA měl Grindhouse premiéru v dubnu a je tam uváděn jako jeden tříhodinový film složený ze dvou devadesátiminutových segmentů; součástí projektu je i několik upoutávek, které jsou ve skutečnosti samostatnými krátkými filmy jiných režisérů.
Pro evropský trh se rozhodl producent Harvey Weinstein film rozseknout napůl, což ovšem umožní uvedení delších režisérských sestřihů. Publikum v Cannes tedy vidělo dvouhodinový Death Proof a – při vší úctě k Tarantinovi – to dalo velkou dřinu.
Tarantino usiloval ze všech sil o to, aby se jeho film co nejvíc podobal těm promítaným v grindhousech – od toho se odvíjí téma, žánr i vizuální zpracování. Synopse je tedy docela banální: partička hezkých holek si vyrazí do hospody, tady popíjí a klábosí, zpovzdálí je okukuje podezřelý chlapík v autě, když děvčata vyrazí k domovu, naboří do jejich auta tak, aby byly ztráty na životech stoprocentní, v druhé části filmu to jede celé znovu, jen holky jsou tentokrát logicky jiné a poněkud odvážnější.
V zásadě je to skrumáž únavného holčičího tlachání – což jsou pravděpodobně sekvence, kdy si má divák zdřímnout – kombinovaná s pár akčními scénami. Efektní bouračka by probudila i mrtvého a Tarantino si její natáčení evidentně užil, ve filmu nám ji pustí hned třikrát.
Trochu dynamiky do jinak bezbřehé nudy vnese divoká honička s dívkou přilepenou na přední kapotě auta, tuhle roli Tarantino napsal přímo pro kaskadérku Zoe Bellovou, která zaskakovala v nebezpečných scénách například za Umu Thurmanovou ve filmu Kill Bill. Roli barmana si zahrál sám Tarantino, jako jeden z hostů se tu objeví režisér Hostelu Eli Roth.
Film zachraňuje vcelku originální vizuální pojetí. Za kamerou stál tentokrát sám Tarantino, většina záběrů je dostatečně efektní, aby se dala označit za „kultovní“ a vryla se do paměti, jsou to ale jen momentky z bizarního filmu, který není ničím jiným než raritou z kabinetu filmových kuriozit.
Už titulky evokují béčkové filmy ze sedmdesátých let, záběry mají patinu, jsou poškrábané, pomačkané, občas jako by se filmový pás zasekl nebo byl ledabyle slepený, případně chyběl kus filmu. Má to svou poetiku, ale proč je v tom případě dobře půlka filmu bez poskvrny a technicky dokonalá, vědí zřejmě jen bůh a Tarantino. V čem ovšem Death Proof nezklame, je soundtrack. To je ale trochu málo, ostatně leccos napovídají dosavadní tržby, které se pohybují kolem pětadvaceti milionů dolarů, tedy daleko za očekáváním. Ve festivalovém deníku Screen si Tarantinův film vysloužil jednu hvězdičku, respektive palmu, takže zázračný úspěch festivalového vítězství Pulp Fiction se letos nejspíš (snad) opakovat nebude.
