Čekala jsem na znamení. Tam nahoře v jídelně českého velvyslance při OSN seděli spolu s Martinem Paloušem, jeho ženou a exprezidentem Václavem Havlem Lou Reed a jeho přítelkyně, zpěvačka Laurie Andersonová. Dohoda zněla: Jakmile rocker kývne hlavou, že se mohu připojit ke společnému brunchi, vyrazím.
Reed je s postupujícím věkem stále větší pavouk. Novináře nenávidí a já byla nervózní. Čekání trvá dlouho, ti nahoře už musejí mít po polévce. Jak může někdo, kdo složí Perfect Day, být tak hrubý? Stála jsem u psacího stolu a asistent Václava Havla mě uklidňoval. Vyprávěl mi o tom, jak je skvělé cvičit tchaj-ťi. Asi jsem vypadala jako neurotička.
Pak znamení přišlo a já seděla s Louem, aniž by z toho měl infarkt. Skutečně už bylo po polévce. Stejně bych do sebe asi nic nenasoukala - poté, co mi velvyslanec Palouš pošeptal: „Bacha, neví, že jsi novinářka.“ No tak skvělé. Kvůli šunkovým rolkám jsem se nervovat nemusela. Chci rozhovor do Lidovek. Pár minut. Jak je dostat z muže, který je okouzlující do chvíle, než zjistí, že jste od novin, mi ale jasné nebylo. Co asi tak funguje na toho, jenž založil Velvet Underground, spolupracoval s Andym Warholem a tleskala mu půlka světa... Třeba budu mít prostě štěstí. Opakuju si to v duchu jako mantru.
Bohužel témata politická již byla probrána, tudíž jsem přišla o šťavnaté výroky na adresu George Bushe - samozřejmě z úst básníka Reeda, který současného amerického prezidenta z duše nenávidí (jak nás informoval i na tiskové konferenci v Praze). Laurie se neustále usmívala, ale ani Reed nevypadal nakvašeně. Zrovna začal rozvíjet téma tchaj-ťi, jež jsem před chvílí nakousla o patro níž s Havlovým asistentem. Není to žádný jeho chvilkový rozmar. „Cvičím už čtyřiadvacet let.“ Dlouze pak rozebíral přednosti tohoto čínského bojového umění a vychvaloval svého čínského mistra.
Právě když jsem si na talíř naložila lákavě vonící miniřízky, Martin Palouš prohlásil: „Víte, ona je novinářka.“ Já jsem zbledla a Reed ztuhl. Podíval se na mě najednou úplně jinak. Jako na havěť. Nenechala jsem ho jakkoli reagovat a zeptala jsem se (myslím, že se sluší přiznat mi, že, byť naprosto zbytečně, srdnatě), zda mi dá rozhovor. S křečovitým náznakem úsměvu zakroutil hlavou a utrousil, že nemá čas. Rychle jsem se tedy raději vrátila k tématu, které ho těšilo. Hudebník mluví o tchaj-ťi velmi vzrušeně. Vyjmenovává i neduhy, proti kterým toto cvičení a filozofie pomáhá. Ptám se, zda by dělalo dobře i Václavu Havlovi. „Já mu pořád říkám, že by měl začít cvičit! Udělalo by mu to nesmírně dobře!“ vykřikuje Reed. Havel kroutí hlavou, neboť prý na to, aby ve svém věku začínal s něčím takovým, je již příliš stár. Vyzývavě se díváme na Reeda, jak z tohohle vybruslí. „Starý? Možná v devadesáti je už trochu pozdě. Ale proč nezačít v sedmdesáti?“ směje se. Havel nemá argument, tak jen opakuje, že nic takového rozhodně neplánuje.
„A víte co? Tak si to pojďte vyzkoušet! Zítra v devět ráno začíná hodina,“ zve Reed alespoň velvyslance Martina Palouše. Cítím příležitost. „Mohla bych přijít taky?“ zvu se trochu nevychovaně. „Ale no jistě, rád vás oba uvidím,“ nenechává mě v tom Reed. „A tam mi vlastně můžete dát to interview, že jo?“ téměř špitnu. Muzikant už jen mává rukou. Beru to jako souhlas. Takhle nepříjemnou žádost o rozhovor jsem ještě nezažila. Vím, že se mi nebude chtít vytahovat diktafon. Raději bych si s ním povídala jen tak. Je nad slunce jasné, že tak by toho řekl mnohem víc.
Druhý den se s Paloušem v tělocvičně převlékáme do tepláků. Je nás tu asi čtyřicet, včetně čínského mistra. Jen legenda nikde. Trochu mě nazlobil, ale na tchaj-ťi jsem zvědavá, tak na něj brzy zapomínám. Začínáme se rozcvičovat. A právě v tu chvíli sem Reed vtrhne. Oba nás políbí a začne se rozcvičovat též. Jak on je ladný, tak my dva jsme neohrabaní. Každou chvíli zabodnu oči do zrcadlové stěny, v níž se odráží Lou v celé své kráse. Potím se, funím, občas ztratím stabilitu. On je jak labuť. No nic, čtyřiadvacet let je čtyřiadvacet let, uklidňuju se. A pak mě cvičení zcela pohltí. Svou rukou mě vede sám mistr a já cítím, jak dobře mi cvičení dělá. Po dvou hodinách je konec. Ten úžasný mistr mě zkásne o sto dolarů a Palouše, který se přihlásil na další hodiny, skoro o pět set. Máme, co jsme chtěli. Co teď? Bude rozhovor? Skoro bych si ho zasloužila, chce se mi říct. „Uděláme to na ulici. Jdete s námi ještě na oběd do čínské restaurace, ne?“ říká mi Reed.
Na chodníku nastává kritický okamžik. Vytahuji diktafon. Reed mi slíbil pět minut. Ještě v tělocvičně jsem se ho pokoušela přesvědčit, že deset je taky dobrých, ale neslevil. Nakonec z toho byly minuty tři. Ten člověk je ve chvíli, kdy zmáčknete tlačítko REC, nesnesitelný.
LN Proč jste začal cvičit tchaj-ťi ?
Už jsem s tím začal před čtyřiadvaceti lety.
LN To už jste říkal. Ptám se proč? Byl jste příliš unavený ze způsobu života, který jste vedl?
Je to pro tebe dobré. Je to dobré pro ducha. Je to dobré pro tvé tělo. Disciplinuje tě to, pomáhá to na srdce. Lidem, kteří se bojovými uměními zabývají, jsem velmi vděčný. Můj čínský učitel je fenomenální.
LN Pomáhá vám to, když máte deprese?
Hm. Pomáhá mi to opravdu ve všem. Někteří lidé hrají golf, někteří závodí v autech, někteří dělají jogging… Udělali jsme i DVD pro učitele. Tchaj-ťi by se měli učit všichni. I v České republice. Já jsem pro toto DVD udělal hudbu. Klopýtám vedle Reeda s diktafonem, přecházíme ulici, on se dívá naštvaně dopředu. Během rozhovoru mi nevěnuje jediný pohled. Ve chvíli, kdy začne dlouze hovořit o DVD, mám pocit, že jsem se ocitla v teleshoppingu. Lepší bude změnit téma. Zkusím udělat oslí můstek od bojového umění k politice.
LN Zřejmě vám tedy tchaj-ťi pomáhá i ve chvíli, kdy na televizní obrazovce vidíte prezidenta George Bushe. Jste přece jeho velkým kritikem…
Nechci se zabývat politikou. Děkuji.
LN Proč ne?
Necítím se na to, o tom mluvit. Já mám dnes hezký den. Nechci si ho kazit Georgem Bushem.
Oba dva toho máme plné zuby. Dřívější náklonnost je ta tam.
LN Proč nenávidíte všechny novináře?
Protože kladou právě takové otázky.
LN To jsou normální otázky. Jste známá osoba, vaše politické názory zajímají kdekoho…
Ale já mám rád mladé žurnalistky! Opravdu! Mám je rád! V tuto chvíli Lou Reed volí nefér taktiku. Zcela nepokrytě se mnou koketuje, otírá své čelo o mé, směje se a lichotí mi. A já jak ta ovce zastrkuji diktafon do batohu. Je mi jasné, že to byl jen úhybný manévr, ale zároveň nemám důvod doufat, že by z toho rozhovoru ještě něco bylo.
Tak se aspoň dobře najíme. Tedy pokud najdeme restauraci. Reedova oblíbená čínská je nacpaná k prasknutí. Za rohem naštěstí nacházíme celkem přijatelnou alternativu. Spolek tchaj-ťistů si objednává nejrůznější sendviče a omelety. Nejvíce cirátů s objednávkou nadělá Reed. „Co si dáváte?“ vyzvídá. Nakonec si od každého druhu omelety objedná kousek. Kuchař bude mít pořádně zamotanou hlavu. Dozvídáme se pak leccos. Třeba že legendární zpěvák miluje paření na počítači („Mám teď skvělou novou hru, je velmi interaktivní“) nebo jak moc je mu líto zlomené nohy Dagmar Havlové („Ona je tak statečná!“). Platíme. Slavný a bohatý Reed se rozčiluje, jak je možné, že má zaplatit skoro dvacet dolarů. Když se dostatečně vyvzteká, dá číšníkovi téměř tu samou částku jako dyško. Čert aby se v něm vyznal. V hospodě sedíme přes dvě hodiny. My s fotografem a Martinem Paloušem nakonec odcházíme dříve. Lou Reed mě na rozloučenou políbí a vsadila bych se, že vím, co si myslí. „To jsem rád, žes to celý nezkazila nějakým rozhovorem.“ A já si zase říkám, že tohohle pavouka člověk prostě musí mít svým způsobem rád.
Reed je s postupujícím věkem stále větší pavouk. Novináře nenávidí a já byla nervózní. Čekání trvá dlouho, ti nahoře už musejí mít po polévce. Jak může někdo, kdo složí Perfect Day, být tak hrubý? Stála jsem u psacího stolu a asistent Václava Havla mě uklidňoval. Vyprávěl mi o tom, jak je skvělé cvičit tchaj-ťi. Asi jsem vypadala jako neurotička.
Pak znamení přišlo a já seděla s Louem, aniž by z toho měl infarkt. Skutečně už bylo po polévce. Stejně bych do sebe asi nic nenasoukala - poté, co mi velvyslanec Palouš pošeptal: „Bacha, neví, že jsi novinářka.“ No tak skvělé. Kvůli šunkovým rolkám jsem se nervovat nemusela. Chci rozhovor do Lidovek. Pár minut. Jak je dostat z muže, který je okouzlující do chvíle, než zjistí, že jste od novin, mi ale jasné nebylo. Co asi tak funguje na toho, jenž založil Velvet Underground, spolupracoval s Andym Warholem a tleskala mu půlka světa... Třeba budu mít prostě štěstí. Opakuju si to v duchu jako mantru.
Bohužel témata politická již byla probrána, tudíž jsem přišla o šťavnaté výroky na adresu George Bushe - samozřejmě z úst básníka Reeda, který současného amerického prezidenta z duše nenávidí (jak nás informoval i na tiskové konferenci v Praze). Laurie se neustále usmívala, ale ani Reed nevypadal nakvašeně. Zrovna začal rozvíjet téma tchaj-ťi, jež jsem před chvílí nakousla o patro níž s Havlovým asistentem. Není to žádný jeho chvilkový rozmar. „Cvičím už čtyřiadvacet let.“ Dlouze pak rozebíral přednosti tohoto čínského bojového umění a vychvaloval svého čínského mistra.
Právě když jsem si na talíř naložila lákavě vonící miniřízky, Martin Palouš prohlásil: „Víte, ona je novinářka.“ Já jsem zbledla a Reed ztuhl. Podíval se na mě najednou úplně jinak. Jako na havěť. Nenechala jsem ho jakkoli reagovat a zeptala jsem se (myslím, že se sluší přiznat mi, že, byť naprosto zbytečně, srdnatě), zda mi dá rozhovor. S křečovitým náznakem úsměvu zakroutil hlavou a utrousil, že nemá čas. Rychle jsem se tedy raději vrátila k tématu, které ho těšilo. Hudebník mluví o tchaj-ťi velmi vzrušeně. Vyjmenovává i neduhy, proti kterým toto cvičení a filozofie pomáhá. Ptám se, zda by dělalo dobře i Václavu Havlovi. „Já mu pořád říkám, že by měl začít cvičit! Udělalo by mu to nesmírně dobře!“ vykřikuje Reed. Havel kroutí hlavou, neboť prý na to, aby ve svém věku začínal s něčím takovým, je již příliš stár. Vyzývavě se díváme na Reeda, jak z tohohle vybruslí. „Starý? Možná v devadesáti je už trochu pozdě. Ale proč nezačít v sedmdesáti?“ směje se. Havel nemá argument, tak jen opakuje, že nic takového rozhodně neplánuje.
„A víte co? Tak si to pojďte vyzkoušet! Zítra v devět ráno začíná hodina,“ zve Reed alespoň velvyslance Martina Palouše. Cítím příležitost. „Mohla bych přijít taky?“ zvu se trochu nevychovaně. „Ale no jistě, rád vás oba uvidím,“ nenechává mě v tom Reed. „A tam mi vlastně můžete dát to interview, že jo?“ téměř špitnu. Muzikant už jen mává rukou. Beru to jako souhlas. Takhle nepříjemnou žádost o rozhovor jsem ještě nezažila. Vím, že se mi nebude chtít vytahovat diktafon. Raději bych si s ním povídala jen tak. Je nad slunce jasné, že tak by toho řekl mnohem víc.
Druhý den se s Paloušem v tělocvičně převlékáme do tepláků. Je nás tu asi čtyřicet, včetně čínského mistra. Jen legenda nikde. Trochu mě nazlobil, ale na tchaj-ťi jsem zvědavá, tak na něj brzy zapomínám. Začínáme se rozcvičovat. A právě v tu chvíli sem Reed vtrhne. Oba nás políbí a začne se rozcvičovat též. Jak on je ladný, tak my dva jsme neohrabaní. Každou chvíli zabodnu oči do zrcadlové stěny, v níž se odráží Lou v celé své kráse. Potím se, funím, občas ztratím stabilitu. On je jak labuť. No nic, čtyřiadvacet let je čtyřiadvacet let, uklidňuju se. A pak mě cvičení zcela pohltí. Svou rukou mě vede sám mistr a já cítím, jak dobře mi cvičení dělá. Po dvou hodinách je konec. Ten úžasný mistr mě zkásne o sto dolarů a Palouše, který se přihlásil na další hodiny, skoro o pět set. Máme, co jsme chtěli. Co teď? Bude rozhovor? Skoro bych si ho zasloužila, chce se mi říct. „Uděláme to na ulici. Jdete s námi ještě na oběd do čínské restaurace, ne?“ říká mi Reed.
Na chodníku nastává kritický okamžik. Vytahuji diktafon. Reed mi slíbil pět minut. Ještě v tělocvičně jsem se ho pokoušela přesvědčit, že deset je taky dobrých, ale neslevil. Nakonec z toho byly minuty tři. Ten člověk je ve chvíli, kdy zmáčknete tlačítko REC, nesnesitelný. LN Proč jste začal cvičit tchaj-ťi ?
Už jsem s tím začal před čtyřiadvaceti lety.
LN To už jste říkal. Ptám se proč? Byl jste příliš unavený ze způsobu života, který jste vedl?
Je to pro tebe dobré. Je to dobré pro ducha. Je to dobré pro tvé tělo. Disciplinuje tě to, pomáhá to na srdce. Lidem, kteří se bojovými uměními zabývají, jsem velmi vděčný. Můj čínský učitel je fenomenální.
LN Pomáhá vám to, když máte deprese?
Hm. Pomáhá mi to opravdu ve všem. Někteří lidé hrají golf, někteří závodí v autech, někteří dělají jogging… Udělali jsme i DVD pro učitele. Tchaj-ťi by se měli učit všichni. I v České republice. Já jsem pro toto DVD udělal hudbu. Klopýtám vedle Reeda s diktafonem, přecházíme ulici, on se dívá naštvaně dopředu. Během rozhovoru mi nevěnuje jediný pohled. Ve chvíli, kdy začne dlouze hovořit o DVD, mám pocit, že jsem se ocitla v teleshoppingu. Lepší bude změnit téma. Zkusím udělat oslí můstek od bojového umění k politice.
LN Zřejmě vám tedy tchaj-ťi pomáhá i ve chvíli, kdy na televizní obrazovce vidíte prezidenta George Bushe. Jste přece jeho velkým kritikem…
Nechci se zabývat politikou. Děkuji.
LN Proč ne?
Necítím se na to, o tom mluvit. Já mám dnes hezký den. Nechci si ho kazit Georgem Bushem.
Oba dva toho máme plné zuby. Dřívější náklonnost je ta tam.
LN Proč nenávidíte všechny novináře?
Protože kladou právě takové otázky.
LN To jsou normální otázky. Jste známá osoba, vaše politické názory zajímají kdekoho…
Ale já mám rád mladé žurnalistky! Opravdu! Mám je rád! V tuto chvíli Lou Reed volí nefér taktiku. Zcela nepokrytě se mnou koketuje, otírá své čelo o mé, směje se a lichotí mi. A já jak ta ovce zastrkuji diktafon do batohu. Je mi jasné, že to byl jen úhybný manévr, ale zároveň nemám důvod doufat, že by z toho rozhovoru ještě něco bylo.
Tak se aspoň dobře najíme. Tedy pokud najdeme restauraci. Reedova oblíbená čínská je nacpaná k prasknutí. Za rohem naštěstí nacházíme celkem přijatelnou alternativu. Spolek tchaj-ťistů si objednává nejrůznější sendviče a omelety. Nejvíce cirátů s objednávkou nadělá Reed. „Co si dáváte?“ vyzvídá. Nakonec si od každého druhu omelety objedná kousek. Kuchař bude mít pořádně zamotanou hlavu. Dozvídáme se pak leccos. Třeba že legendární zpěvák miluje paření na počítači („Mám teď skvělou novou hru, je velmi interaktivní“) nebo jak moc je mu líto zlomené nohy Dagmar Havlové („Ona je tak statečná!“). Platíme. Slavný a bohatý Reed se rozčiluje, jak je možné, že má zaplatit skoro dvacet dolarů. Když se dostatečně vyvzteká, dá číšníkovi téměř tu samou částku jako dyško. Čert aby se v něm vyznal. V hospodě sedíme přes dvě hodiny. My s fotografem a Martinem Paloušem nakonec odcházíme dříve. Lou Reed mě na rozloučenou políbí a vsadila bych se, že vím, co si myslí. „To jsem rád, žes to celý nezkazila nějakým rozhovorem.“ A já si zase říkám, že tohohle pavouka člověk prostě musí mít svým způsobem rád.
