Příběh německého fotografa Herberta Tobiase je až kýčovitě vzorový, a kdyby nebyl pravdivý, musel by si ho nějaký kurátor nebo kunsthistorik vymyslet. Což by mu ani nedalo moc práci.
Je v něm pěkně seřazeno všechno, co do legendy o západním moderním umělci patří: válka, sex, Německo, protivenství, úspěch, Paříž, wild life, móda, intimita, celebrity, krása, neřest, AIDS, smrt... Když jsem o tomto výborném, ale ne příliš známém fotografovi před nedávnem četl poprvé, říkal jsem si: to přece znám, to
je jak z románu od Jeana Geneta nebo filmu od Fassbindera: dětství v hitlerovském Německu, podkolenky Hitlerjugend a pubertální ohryzky poskakující nad "pionýrskými" šátky, pak léta učednická na východní frontě, což byla nejdrtivější zkušenost, jakou si generace z civilizované části Evropy mohla představit, a tam zřejmě první sexuální a zároveň umělecká iniciace. A potom už to jelo se všemi těmi závratěmi, kterými poválečná západní Evropa procházela...
Generace trosek
Ano, Herbert Tobias začal, tehdy asi polotajně, fotografovat na
Herbert Tobias (1924 - 1982)Pořadatel: Galerie Rudolfinum, Berlinische Galerie |
Možná že člověk, který prošel něčím takovým, už musel mít jinak nastavenou citlivost. Německo po válce bylo ostatně plné takových mladých zasažených mužů, kteří si sáhli na smrt a jaksi s ní už nepřestali počítat. Tobias patří k silné "válečné" generaci, která znovu musela utvořit Německo jako zemi, která má své svědomí a odpovědnost, tedy generaci Josepha Beuyse nebo Heinricha Bölla a o něco mladšího Güntera Grasse. Herbert Tobias by si roli "svědomí" čehosi takového, jako je národ - což ostatně bylo slovo, které se ve slušnějších kruzích ani nevyslovovalo -, těžko přijal. On se dle všeho prostě chtěl především svobodně projevovat a žít. Po válce jezdil s kočovnou hereckou společností, seznámil se s americkým armádním zaměstnancem a zamiloval se do něj, začínal fotografovat pro módní žurnály. Na autoportrétech vidíme germánského atleta s krásnou nordickou tváří, že to skoro mohlo působit jako provokace.
V padesátých letech se stal vyhledávaným módním fotografem - vynalezl, že je neobyčejně sexy postavit dokonalé modelky v krásných róbách před ruinu třeba Reichstagu nebo k Checkpoint Charlie |
Takový krasavec nemohl nebýt předmětem tělesné touhy, to je jasné. V západním Německu (NDR byla v tomto smyslu liberálnější) však platil (a následujících třicet let se to nezměnilo) pověstný paragraf 175 trestající homosexualitu až několikaměsíčním vězením. Tobias se svým americkým přítelem musel odjet (uprchnout) v roce 1949 do Paříže, což ovšem bylo nejlepší, co mohl udělat, protože jeho německé oko se tam osvěžovalo románskou estetikou a dekadencí. Paříž, to je na začátku 50. let město Borise Viana, jazzu a takových příjemně životu nebezpečných věcí. Tady začal fotografova naplno: život na ulicích, kavárny, své přátele a asi i milence, které snímá, když spí nebo hledí přes neumyté okno. Fotí je oblečené i nahé, jejich údy jsou jistě předmětem jeho touhy, to mu nemůžeme zazlívat. Jsou to přitom akty jaksi cudnější a intimnější než ty až hrůzu budící černí nadsamci Roberta Mapplethorpa, není v nich nic sado-maso, ale spíš smutek německého Apollóna, který má za sebou "Valpuržinu noc"...
V roce 1952 se opět vrátil do západního Berlína, porval se totiž v jednom pařížském baru. Ale to už věděl, jak na to. Stal se vyhledávaným módním fotografem - vynalezl, že je neobyčejně sexy postavit dokonalé modelky v krásných róbách před ruinu třeba Reichstagu nebo k Checkpoint Charlie. Že tak vyvstane realita německého hospodářského zázraku v paradoxním a nesmírně dráždivém světle. Ulice znovubudovaného Německa v něm má svého reportéra: melancholie a houževnatost děleného lidu - a naproti tomu nová vrstva, která už chce ty "šrekliche" věci hodit za hlavu a bavit se a užívat si nové prosperity. Tobias fotografuje modelky, mezi nimi jednu, která se v New Yorku proslaví pod jménem Nico, ale zatím je to trochu až příliš německá Christa Pöffgenová, která ještě před nedávnem prodávala v obchoďáku KaDeWe.
A vedle toho Tobias portrétuje muže svého života, naturalisticky, eroticky, ale vždy je za tím "Un chant d’amour", Píseň lásky, jak nazval jeden cyklus věnovaný spisovateli Jeanu Genetovi, kterého poznal v Paříži.
Tobiasova profesionální dráha vrcholila v šedesátých letech, stihl ještě třeba portrétovat Andrease Baadera, dříve než se proslavil jako terorista z RAF. V 70. letech ale zmizel ze scény, aspoň té umělecké nebo profesionální, a ztratil se v homosexuální komuně v Hamburku, kde možná vyhlížel svého námořníka, svého Querella z Brestu, jak o něm psal jeho přítel Genet. A možná jím sám byl. V roce 1982 zemřel na AIDS, na nemoc tehdy ještě považovanou za stigma vyvrhelů. Objeven byl znovu až po dvaceti letech. V Praze se tedy můžeme na tu legendu jak ze škatulky podívat.
