Už na začátku své kariéry jsem si řekl, že dokumentární film musí být také drama. Musí být konkurenceschopný jakémukoliv jinému vyprávění - literárnímu, nebo hranému filmu. Je to náročná, drahá práce a divák si zaslouží, aby mu bylo vyprávěno tak, aby ho to bavilo - poznamenal si kdysi Jan Špáta.
| Hodnocení LN: * * * * * |
|
Martin Štoll: Jan Špáta |
Nutnost je krásná
Jan Špáta (1932-2006) se dočkal dvou publikací už za svého života (Dívej se dolů, 1991 a Okamžiky radosti, 2002), aktuální monografie dokazuje, že „téma Špáta“ zdaleka nebylo vyčerpáno. První část pečlivě vypravené knihy, nazvaná Pesimista rozumem - optimista srdcem, chronologicky mapuje filmařův vývoj. Další stránky nadepsané titulkem Film jako terapie se věnují podrobnější charakteristice Špátových autorských filmů z hlediska tématu. Následující oddíl - Nutnost je krásná - pak detailně rozebírá filmařské postupy. Ozřejmuje Špátova specifika jako kameramana i jako režiséra, často s detailními popisy pracovních postupů se snahou postihnout jeho „řemeslnické finesy“ týkající se natáčení, práce s obrazem, zvukem i střihem. Například: „Těsně po natáčení, když zhlédl hrubý materiál, si každý záběr a zvukovou výpověď napsal na zvláštní papírek. Barevnými tužkami od sebe odlišil papírky s obrazem a se zvukem a postupným přemisťováním a řazením těchto papírků došel ke kýženému tvaru.“
Kapitola Špátova škola je pak jakýmsi výstižným shrnutím všech vlivů Jana Špáty na kinematografii - formálních, autorských, kameramanských, ale i lidských. Jen málokterý filmař dokázal tak jednoznačným gestem uzavřít své dílo a skutečně pověsit kameru na hřebík, jak to udělal Špáta v roce 1998 snímkem Láska, kterou opouštím.
Všechny oddíly knihy jsou podpořeny citacemi z řady zdrojů. Biografickou část publikace pak doplňují další texty. Kromě rozhovoru autora s Janem Špátou tu najdeme Špátovu diplomovou práci na téma Světlo a atmosféra jako prostředky dosažení dojmu hloubky prostoru, jíž v roce 1957 zakončil FAMU, záznam habilitační přednášky Dokumentární film jako tvůrčí interpretace reality (1996) i té profesorské o perspektivách dokumentárního filmu a jeho výuky na přelomu tisíciletí přednesené o pět let později. Přečíst si můžeme i Špátovu úvahu na téma Moje setkání s vírou (2000), scénář dokumentárního snímku Maminky z roku 1967, komentář k filmu Země sv. Patricka z téhož roku a několik dalších kratších textů a útržků myšlenek z let 1998-2004.
Samozřejmostí je obsáhlá bibliografie, kompletní filmografie a seznam ocenění. Atraktivitu publikace zvyšuje množství fotografií pocházejících z rodinného archivu, ale část také od renomovaných fotografů jako Jindřich Štreit nebo Dagmar Hochová.
Inspirativní je i tzv. Špátovo desatero, které autor knihy opsal ze svých školních poznámek. Dozvíme se tu, že „téma je 60 % filmu“, že „na natáčení je třeba se připravit jako na sportovní výkon“ nebo že „člověka zkvalitňuje utrpení“. Autor se nijak nesnaží zastřít svůj obdiv ke Špátovi. Nedočkáme se tu tedy kritické reflexe Špátova díla, ovšem ani nesoudné adorace. Cílem Štollova snažení evidentně bylo podat o Špátovi komplexní a poctivou zprávu, a tomu dostál.
