O Villazóna se momentálně přetahují největší operní domy a jeho diář je na léta dopředu zaplněn.
Chtěl se stát knězem, ale naštěstí skončil u opery. Ostatně jak sám připouští, na katolické ceremonii se mu líbila právě ta teatrální stránka. S odstupem času hodnotí tuto etapu jako dobu velkého idealismu, kdy jej lákalo stát se výraznou osobností. A to se mu podařilo - i když v trochu jiném oboru.
Třiatřicetiletého mexického rodáka pozdravují operní kruhy - s lehkou hysterií pro ně typickou - jako „toho, na nějž se čekalo“, případně „novou tenorovou superstar“.
Rolando Villazón je komikem od narození. Vzpomíná, jak napodoboval své oblíbené literární postavy Gándhího (včetně oholené hlavy) nebo Hucleberryho Finna. Když chtěl být Donem Quijotem, rozbil své nové kolo, protože Rosinanta přece kulhá... Žerty namířené do vlastních řad si neodpustí ani v rozhovorech: „Nejlepší vtip o tenoristech? To jsem já sám!“
Ač sám velký Caruso prohlásil, že dobrého tenoristu dělá deset procent inteligence, Rolando Villazón tuto představu poněkud nabourává. Je pohotový a vtipný, ovládá pět jazyků a nemůže si vynachválit svého psychoanalytika. Ale: „Když vyjdu na pódium, chci zapomenout na to, že mám mozek, a stát se divokým zvířetem,“ tvrdí.
Právě jeho temperament a schopnost pouhou přítomností ovládnout pódium spolu s dokonalým herectvím činí z Villazóna pěvce žádaného všemi významnými jevišti. Všechna představení Traviaty na letošním Salcburském festivalu, kde pěvec vytvořil „pár snů“ s Annou Netrebko, byla osminásobně vyprodána.
Kariéra krůček po krůčku
Rolando Villazón se narodil v Mexico City, kam jeho prarodiče utekli před válkou z Rakouska. Navštěvoval jedinou německou školu ve městě (než jej odsud vyhodili). Toužil stát se hercem, později knězem, ale v žádném případě zpěvákem - produkovat krásným hlasem krásné tóny mu připadalo beze smyslu. Od dráhy duchovního (Villazón strávil dokonce tři měsíce na misii v mexických horách mezi nejubožejšími) jej nakonec odvrátil jeho duchovní rádce poté, co jej slyšel zpívat.
Několik úspěchů v soutěžích jej přivedlo k těm pravým pedagogům. Školil se u sanfranciské a pittsburské opery, navštěvoval kursy Joan Sutherlandové, spolupracoval s Plácidem Domingem. Kariéru budoval krůček po krůčku. Na sklonku 90. let si Villazóna všimla Evropa. Debutoval v Janově jako Des Grieux, následovala angažmá v Hamburku, Lyonu, Římě, Mnichově a Paříži. V únoru 2003 získal ve Francii ocenění Les Victoires de la Musique v kategorii zahraniční objev. První sólová deska s italskými áriemi mu vynesla cenu německých kritiků Echo, právem vychvalovaná je i druhá, francouzská. Zanedlouho se můžeme těšit na DVD se zmíněnou salcburskou Traviatou.
Stejné zanícení, s jakým chtěl následovat Krista, teď Villazón vkládá do hudebního a hereckého ztvárnění role. „Člověk má to, co dělá, dělat s vážností dítěte, které skutečně věří, že je medvěd.“ Performerem je Villazón čtyřiadvacet hodin denně. „Přijdu domů a dál hraju Alfreda. Děti si myslí, že jejich tatínek je blázen,“ říká.
Manželka Lucia, která je psycholožkou, a malí synové Matteo a Dario doprovázejí Rolanda Villazóna téměř na všechna zahraniční hostování. Domov mají v Paříži.
Chtěl se stát knězem, ale naštěstí skončil u opery. Ostatně jak sám připouští, na katolické ceremonii se mu líbila právě ta teatrální stránka. S odstupem času hodnotí tuto etapu jako dobu velkého idealismu, kdy jej lákalo stát se výraznou osobností. A to se mu podařilo - i když v trochu jiném oboru.
Třiatřicetiletého mexického rodáka pozdravují operní kruhy - s lehkou hysterií pro ně typickou - jako „toho, na nějž se čekalo“, případně „novou tenorovou superstar“.
Rolando Villazón je komikem od narození. Vzpomíná, jak napodoboval své oblíbené literární postavy Gándhího (včetně oholené hlavy) nebo Hucleberryho Finna. Když chtěl být Donem Quijotem, rozbil své nové kolo, protože Rosinanta přece kulhá... Žerty namířené do vlastních řad si neodpustí ani v rozhovorech: „Nejlepší vtip o tenoristech? To jsem já sám!“
| Rolando Villazón |
| Rolando Villazón se narodil v roce 1972 v Mexico City v Mexiku. Když mu bylo jedenáct, začal studovat na divadelní akademii Espacios, kde se věnoval hudbě, herectví, současnému tanci a baletu. V roce 1990 se seznámil s barytonem Arturo Nietou, který jej uvedl do světa opery a stal se jeho hlasovým učitelem. O dva roky později začal studovat na Národní hudební akademii, kde pokračoval v hlasovém školení u Enriqua Jasa. Zpíval tam Dorvila z La Scala di Seta, Florvillea z Il Signor Bruschino a Alessandra z Il Re Pastore. Poté, co vyhrál dvě celostátní soutěže v Mexico City a v Guanajuatu se stal studentem u barytona Gabriela Mijarese - zde pokračoval ve studiích, dokud se nevydal na mezinárodní hudební dráhu. V roce 1998 začal studovat v rámci prestižního programu Merola Opera Program, organizovaném Sanfranciskou operou. Zde se podílel na mistrovských kurzech u Joan Sutherland a zpíval roli Alfreda v opeře La Traviata. Následně se stal členem programu pro mladé umělce, pořádaném Pittsburghskou operou a objevil se v nastudováních oper I Capuleti e i Montecchi, Lucia di Lammermoor a Vanessa od Samuela Barbera. V roce 1999 vyhrál Rolando Villazón Cenu publika a cenu Zarzuela v soutěži Operalia Placida Dominga. V únoru 2003 získal Rolando Villazón ve Francii ocenění Les Victoires de la Musique v kategorii zahraniční objev. |
Právě jeho temperament a schopnost pouhou přítomností ovládnout pódium spolu s dokonalým herectvím činí z Villazóna pěvce žádaného všemi významnými jevišti. Všechna představení Traviaty na letošním Salcburském festivalu, kde pěvec vytvořil „pár snů“ s Annou Netrebko, byla osminásobně vyprodána.
Kariéra krůček po krůčku
Rolando Villazón se narodil v Mexico City, kam jeho prarodiče utekli před válkou z Rakouska. Navštěvoval jedinou německou školu ve městě (než jej odsud vyhodili). Toužil stát se hercem, později knězem, ale v žádném případě zpěvákem - produkovat krásným hlasem krásné tóny mu připadalo beze smyslu. Od dráhy duchovního (Villazón strávil dokonce tři měsíce na misii v mexických horách mezi nejubožejšími) jej nakonec odvrátil jeho duchovní rádce poté, co jej slyšel zpívat.
Několik úspěchů v soutěžích jej přivedlo k těm pravým pedagogům. Školil se u sanfranciské a pittsburské opery, navštěvoval kursy Joan Sutherlandové, spolupracoval s Plácidem Domingem. Kariéru budoval krůček po krůčku. Na sklonku 90. let si Villazóna všimla Evropa. Debutoval v Janově jako Des Grieux, následovala angažmá v Hamburku, Lyonu, Římě, Mnichově a Paříži. V únoru 2003 získal ve Francii ocenění Les Victoires de la Musique v kategorii zahraniční objev. První sólová deska s italskými áriemi mu vynesla cenu německých kritiků Echo, právem vychvalovaná je i druhá, francouzská. Zanedlouho se můžeme těšit na DVD se zmíněnou salcburskou Traviatou.
Stejné zanícení, s jakým chtěl následovat Krista, teď Villazón vkládá do hudebního a hereckého ztvárnění role. „Člověk má to, co dělá, dělat s vážností dítěte, které skutečně věří, že je medvěd.“ Performerem je Villazón čtyřiadvacet hodin denně. „Přijdu domů a dál hraju Alfreda. Děti si myslí, že jejich tatínek je blázen,“ říká.
Manželka Lucia, která je psycholožkou, a malí synové Matteo a Dario doprovázejí Rolanda Villazóna téměř na všechna zahraniční hostování. Domov mají v Paříži.
