Romantická komedie patří k filmovým žánrům plnícím především funkci šidítka oslazujícího divákům jejich nepříliš utěšenou, chaotickou realitu. Milostné příběhy o dvou lidech, kteří byli stvořeni jeden pro druhého, energicky plnily tuto funkci už ve 30. letech – a snímek scenáristy a režiséra Davida O. Russella Terapie láskou, který právě přichází i do českých kin, není v tomto směru žádnou výjimkou. O to překvapivější je nadšené přijetí, s nímž se film setkal u odborníků udělujících výroční ocenění.
Cena BAFTA za scénář a Zlatý glóbus pro dvaadvacetiletou představitelku hlavní ženské role, Jennifer Lawrenceovou, vydláždily snímku cestu k osmi oscarovým nominacím (včetně těch nejcennějších – za nejlepší film, režii a scénář). Cennou sošku sice nakonec získala jen hlavní představitelka, Terapie láskou však patří k nejoceňovanějším titulům loňského roku – a také nejpřeceňovanějším.
Běžecké finále je nezbytnost
Adaptace románu Matthewa Quicka, který vyšel i u nás v nakladatelství Knižní klub, si sympatie získává zřejmě především tím, jak obratně lavíruje mezi požadavky žánru a touhou diváků vidět typový, tisíckrát obehraný milostný příběh zase jednou jinýma očima. Současné hollywoodské romantické komedie přitom mají tak zřetelnou podobu, že se zadřela pod kůži i těm největším naivkům: v nejrůznějších variacích nabízejí útěšnou story o muži a ženě, kteří si k sobě najdou cestu navzdory všem překážkám či odlišnostem, které jim staví do cesty okolí, osud či oni sami.
Důležitými ingrediencemi každé dobré filmové romance pak zůstávají sympatičtí a dobří herci, zajímavé vedlejší postavy, vtipné dialogy a finále, ve kterém se běhá – což není vtip, ale standardní vypravěčské řešení, které má zdramatizovat v zásadě dost statický průběh většiny takových příběhů.
Terapie láskou se z tohoto stereotypu vymaňuje jen částečně: také její hrdina Pat (Bradley Cooper) za hlavní hrdinkou (Lawrence) nakonec běží po ulici, aby s ní splynul ve finálním, stvrzujícím objetí. Předtím se však musí zúčastnit taneční soutěže, přestat milovat svou odcizenou manželku a pochopit svého nesnesitelného otce…
Hledání správné strategie
David O. Russell se vymezoval vůči hollywoodským klišé už dřív. Ani vztahovou komedii Flirtování s katastrofou (1996), válečnou tragikomedii Tři králové (1999) či dvouoscarové sportovní drama Fighter (2010) ovšem nešlechtí originalita, ale spíš dobrá znalost žánrových pravidel a touha trochu je nabourat, aniž by došlo k ohrožení jejich harmonizující podstaty.
Hlavní hrdina Terapie láskou, učitel na prahu středních let Pat, se tak léčí s bipolární poruchou, která zavinila rozpad jeho manželství: z psychiatrické léčebny přichází po osmiměsících domů k rodičům s pozitivní motivací, nedokáže však přijmout vlastní životní situaci. Nejenže stále miluje svou odloučenou manželku – je navíc zarytě přesvědčený, že ona jeho také a že ji získá zase zpátky. Patovu ženu autoři filmu letmo představí až na konci filmu: v očích publika je totiž od první chvíle hrdinovou novou partnerkou nešťastná dívka ze sousedství Tiffany, která se těžce vyrovnává s manželovou tragickou smrtí. Nekompatibilita hrdinů filmu pak spočívá v tom, že Tiffany se do psychicky labilního souseda prakticky okamžitě zamiluje, zatímco Pat se musí k pochopení své nové situace teprve dopracovat.
Terapie láskouUSA 2012 |
Soutěž v tanci, na kterou se dvojice začne připravovat, ovšem radikálně přehazuje výhybku na kolej banality. Příběh dvojice, která se za potlesku sympatizujících diváků společně protancuje k lásce, doplňuje zápletka soustředěná kolem Patova otce: ten je v bravurním podání Roberta De Nira fanatickým fanouškem amerického fotbalu, přivydělává si ilegálními sázkami a sledování zápasu v televizi mění v jakýsi kouzelnický obřad, při kterém mu syn má přinést štěstí.
Spíš než štěstí má ovšem na osudy a vztahy hrdinů vliv jejich ochota změnit se. Terapie láskou tak směřuje k oslavě nových, funkčních životních strategií, což není nezajímavé. Navzdory sympatickému rozhodnutí nevyprávět jen další hollywoodskou pohádku o šťastných náhodách a osudových zvratech se ovšem Russellův film nakonec změní v to, s čím chtěl polemizovat. Osudy hrdinů totiž nakonec závisejí na tom, co sami nemohou ovlivnit: na sázce, výsledku sportovního utkání, hlasování jakési soutěžní poroty...
Terapie láskou tak najednou vypadá jako film, který vám chce ukrást to, o čem vás celou dobu vtipně a docela složitě přesvědčoval – možnost svobodné volby stát se sami sebou.
