130 let
The Black Keys

The Black Keys | foto: NONESUCH

Recenze

Bez vymožeností. The Black Keys vsadili i na novém albu na přímočarou a syrovou hudbu

Kultura
  •   15:00
Jedenácté album amerických bluesrockerů The Black Keys nazvané Dropout Boogie pokračuje – tentokrát prostřednictvím autorského materiálu – v trendu nastoupeném minulou deskou Delta Kream.

Fanoušky poměrně sofistikované hudby, kterou The Black Keys dělali ve druhé dekádě tohoto století na albech natočených ve spolupráci s převážně elektronickým producentem říkajícím si Danger Mouse, to možná zklame, ale zdá se, že dvojice kytaristy Dana Auerbacha a bubeníka Patricka Carneyho se opravdu „vrátila domů“.

Ve stručnosti: kapela začínala s garážovým rockem, výrazně ovlivněným syrovou bluesovou scénou označovanou jako hill country blues, mezi její vzory patřily takové osobnosti jako Junior Kimbrough nebo R. L. Burnside. A není divu, že druhé a třetí album plus několik menších nosičů vydali právě na vlajkovém labelu této scény Fat Possum, sídlícím přímo v Oxfordu ve státě Mississippi.

Pak ale přišel podpis smlouvy se sice vysloveně fajnšmekrovským, ale přece jen globálně působícím vydavatelstvím Nonesuch a hudba The Black Keys se začala měnit, od původní syrovosti se kapela propracovávala k sice zajímavému, ale přece jen mnohem méně dravému projevu. Ruku v ruce s tím přišla sláva, The Black Keys se stali de facto stadionovou kapelou.

Po albu Turn Blue (2014) se ale tento model poněkud vyčerpal a protagonisté se vydali po svých jako hudebníci i jako producenti. Zvláště z Dana Auerbacha se v oblasti nahrávání alb a jejich produkce stala ve Spojených státech veličina. Teprve rok 2019 jej s Carneym zase svedl dohromady, vydali album Let’s Rock, rockové jako dlouho předtím ne, a na následujícím Delta Kream se přihlásili ke svým někdejším idolům sadou skvělých coververzí právě afroamerických bluesmanů z okruhu Fat Possum v čele s Kimbroughem. Ve vzduchu visela otázka, kudy se dvojice, pakliže to spolu vydrží i nadále, vydá v další tvorbě.

Mississippi

Odpověď je ta nejjednodušší z možných: tam, kde album Delta Kream skončilo, novinka Dropout Boogie začíná. Jako by coververze byly jen rozcvičkou, jakousi „oprašovací zkouškou“, jak říkají divadelníci. Vzpomínkou na to, co měli před dvaceti lety v malíku, a teď se snažili zjistit, je-li to i pod kůží. Symbolicky téměř přesně dvacet let po kapelním debutu The Big Come Up (vyšel 14. května 2002) The Black Keys hlásí: opravdu to ještě umíme.

THE BLACK KEYS: DROPOUT BOOGIE

vyd. Nonesuch 2022

Kdybychom na albu přeskočili úvodní singlovou Wild Child, postavenou sice na kytarových riffech starosvětského zvuku, ale přece jen s více členitou výstavbou i harmonií, a následující psychedelicko-soulovou It Ain’t Over, a začali album poslouchat až od položky číslo tři, skladby For the Love of Money, mohli bychom mít dojem, že jsme se opravdu ocitli v nějakém „juke jointu“, jak jsou v Mississippi dodnes nazývány laciné nálevny s živou hudbou. Protože ale The Black Keys přece jen na žádných bavlníkových plantážích nevyrůstali, je nad základním syrovým groovem poněkud odlišná, výraznější melodie, než je v kraji zvykem.

Tak či onak to ve stejném duchu pokračuje dál celých 34 minut (soudná stopáž jednotlivých písní i celého alba je dalším bodem k dobru) i přes song Good Love s hostujícím kytaristou ZZ Top Billym F. Gibbonsem, jehož zvuk a hráčský rukopis do téhle party a právě na toto album zapadá naprosto dokonale.

Ke kladům alba je třeba přičíst dobrou produkci, zejména aranžmá nezahlcená zvukem – taková Happiness se svou sympatickou „děravostí“ jako by ani nebyla z dnešní doby. Což je ostatně nejspíš i snaha The Black Keys. Opustili snahu držet krok s trendy a vsadili na to, co mají rádi a umějí. Uvidíme, jak tenhle návrat přijme stadionové publikum.

Autor: Ondřej Bezr
  • Vybrali jsme pro Vás