Šesté studiové album bratří Olivera a Chrise Woodových, které doplňuje hlavně perkusista, ale v podstatě multiinstrumentalista Jano Rix, dokazuje, že jeho tvůrci už jsou „velcí kluci“.
Obešli se bez producentů i bez hostů. Natáčeli ve svém domovském Nashvillu déle než rok, po kouscích, jen když se jim zrovna chtělo a měli zrovna co točit. Z přehršle tamních studií (Nashville je přece americké hudební centrum a už dávno neplatí, že pouze pro žánr konzervativní country) si vybírali po libosti a oslovili hned čtyři mistry mixu.
Přitom deska One Drop of Truth drží dokonale pohromadě. Jakkoli kapela ochutnává a vychutnává styl za stylem, od americany v užším slova smyslu přes folk a blues až po ryzí funky, nepůsobí ani vteřinu rozháraně.
Je to naprosto zřetelným jedinečným výrazem tohoto tria, které dokáže jako snad žádné jiné na světě spojit dokonalé cítění tradice s originálními výrazovými prostředky. A také „fóry“, což v muzikantské hantýrce nemusí být nic, z čeho by se měl člověk za břicho popadat (i když taky může, jako zde v písni Sparkling Wine, končící stupnicovým výjezdem a mohutným závěrečným akordem jak ze symfonie). Jde spíš o synonymum dobrého, ojedinělého nápadu, použitého na správném místě.
Neodolatelný kontrabas
Přestože frontmanem kapely je Oliver Wood, výborný zpěvák i kytarista, ovládající na akustickou, resofonickou i elektrickou kytaru základní styly doprovodu i uměřeného sólování (zvláště v technice slide je pozoruhodný, viz Sky High, This Is It nebo Seasick Emotions), The Wood Brothers na tomto albu stojí a padají s jeho bratrem Chrisem.
Ten je z tria samozřejmě nejen nejznámější díky svému angažmá v jazzové kapele Medeski Martin & Wood, ale v souladu s tím také mimořádně hráčsky disponovaný. Jeho neodolatelný funky kontrabas posouvá dopředu písničky, které by bez něj zněly o polovinu méně zajímavě.
Třeba hned úvodní River Takes the Town – vlastně normální mainstreamová píseň, která se ale díky onomu kontrabasovému partu, jenž jistě není nijak složitý, ale „přesně mířený“, dostává mimo žánrový hlavní proud. Není potřeba velké fantazie, aby si posluchač představil, jak ji, jen elektrifikovaně a víc nahlas, hrají třeba Red Hot Chili Peppers. Není lepší důkaz, jak v dobré americké hudbě všechno souvisí se vším.
Nápovědi jen tak
The Wood Brothers jsou vůbec mistry v pouhých nápovědích. V nejbluesovější skladbě alba Laughin’ or Crying zase kdesi v dálce jako by zněly ohlasy neworleanských pochodových dechovek, přičemž v samotném aranžmá samozřejmě po ničem takovém není ani památky.
A alikvotní tóny v nejfolkovějším kousku, křehké baladě Strange As It Seems, posouvají (pokud je ucho kdesi v té „dálce“ vůbec zachytí) výraz kapely až někam k písničkářským modernistům. Takže člověka nemůže nenapadnout, jak by asi tak The Wood Brothers zněli, kdyby se spojili s vkusným elektronickým producentem.
The Wood Brothers tvrdí, že One Drop of Truth je jejich nejlepší deska. Takové průpovídky pronáší většina kapel, když vydá novinku. Ale nad touto bychom se měli přinejmenším zamyslet.
