Thriller, nebo psychodrama? Obojí.

Režisér se opřel o svou filmařskou zkušenost s narkomany, respektive s natáčením v jejich léčebné komunitě, a do tohoto prostředí zasadil Pravidla lži. Narkomani ho ovšem nezajímají. Lidé, kteří se pokoušejí zbavit závislosti na drogách a jsou ochotni se kvůli tomu nechat dobrovolně zavřít s jinými stejně „postiženými“ na odlehlém statku, nenesou téma filmu, ale vytvářejí modelovou situaci, záminku pro obecnější úvahu a také thrillerovou zápletku.

Do života dvanácti aktérů příběhu, které spojuje pouze drogová zkušenost, vstupujeme ve chvíli, kdy se jejich řady rozrůstají. Přichází mezi ně Roman (David Švehlík), dobře situovaný mladý muž, který chce po sedmi letech skončit s drogami. Nový element v komunitě naruší zdánlivě stabilizované klima. Roman se dostane do permanentního konfliktu s autoritativním Milanem (Jiří Langmajer), který se pasoval na samozvaného „vůdce smečky“. Do jejich sporu postupně zapadají i další postavy a pozvolna se odhaluje tajemství, před kterým se v zapadlém statku na Šumavě chtěl leckdo skrýt.

Pravidla lži se od prvních záběrů až po závěrečné titulky nepodobají ničemu, co se u nás v posledních letech točí. Je to svůj film, který spojuje dokumentaristický přístup ke skutečnosti s psychologickým uchopením postav a vyklenutím dramatické zápletky.

Hodnocení LN: * * *

Pravidla lži ČR 2006 Scénář a režie: Robert Sedláček Kamera: Petr Koblovský Hudba: Tomáš Kympl Hrají: Jiří Langmajer, David Švehlík, Igor Chmela, Jan Budař, Klára Issová, Petra Jungmanová, Jaroslav Plesl a další Distribuce v ČR: Bontonfilm Premiéra: 29. 11. 2006

Režisérovi se podařilo detailně zachytit každodenní rutinu života v komunitě - od ranní rozcvičky přes společnou práci, rituály přijímání nových členů či propouštění těch „vyléčených“. Těžištěm filmového vyprávění jsou scény společných sezení, kde dochází k vzájemným konfrontacím a dramaticky vypjatým okamžikům. Členové komunity by se tu měli prostřednictvím rozhovorů a výpovědí „očistit“, pochopit něco o sobě i o druhých. Jejich chování ale tak trochu připomíná hru na fanty: raději než říkat pravdu, odevzdají „fant“, prostě lžou. Jejich vzájemná interakce funguje zejména díky tomu, že se do sporů dostávají zajímavé, bohaté a většinou i velmi dobře zahrané postavy, které mají svá tajemství. Prostřednictvím kratičkých flashbacků si uděláme jasnou představu o jejich minulosti, jací ale ve skutečnosti jsou a co všechno mají na kontě, zůstává až do konce zahaleno v mlze.

Pravidla lži fungují jako zajímavá psychologická sonda do života lidí, kteří se dotkli dna a volí nesvobodu jako jedinou a poslední cestu k návratu do života. Můžeme je ale zároveň sledovat jako thriller, v němž se odhalují staré rány. Problém ovšem je, že obě polohy neprorůstají jedna druhou, jako bychom sledovali dva různé filmy. Do značné míry to vyplývá z toho, že režisér vzal do „thrillerové hry“ jen některé z aktérů příběhu. Ostatní jsou odsouzeni do rolí statistů. Uvedli se jako zajímaví hráči, ale nedostali šanci svůj part dokončit.

To ovšem neplatí o ústředních postavách v podání výborného Jiřího Langmajera nebo Davida Švehlíka. Mnohem větší podíl na filmu si pro sebe urval Jan Budař, byť jeho part nemá patřit k dominantním. Tady se projevilo režisérovo okouzlení hereckým potenciálem. Pravidla lži sice doplácejí na dramaturgickou nedůslednost, ale nabízejí neobvyklý filmový zážitek a hlavně příslib do budoucna.