Velkolepé prostory zámku Troja, jednoho ze sídel Galerie hlavního města Prahy, se zvlášť hodí pro výstavy sochařských osobností. Stačí připomenout třeba Vladimíra Škodu, jehož retrospektiva, uspořádaná ve spolupráci s Museem Kampa, tu proběhla.
Tentokrát se tu setkávají dva sochaři stejné generace Aleš Hnízdil (1954) a Jiří Kačer (1952), kteří se vyjadřují každý jinými prostředky a docházejí k rozdílným závěrům. Právě proto je konfrontace jejich tvorby zajímavá, protože mezi jejich sochami či objekty vzniká zvláštní napětí.
Jiří Kačer spojuje dvě profese, je sochař a restaurátor a tím je také ovlivněna jeho volná tvorba. Vytváří objekty z kamene, vychází ze stop minulosti, inspiruje se prvky architektury různých epoch. Propojuje historii se současností, směřuje k co nejúspornějším řešením, dochází k jednoduchým strukturám, v nichž se geometrické prvky opakují v dokonale pravidelném rytmu. Ve svých sochách využívá světelných proměn během různých denních dob, v nichž objekty působí vždy jiným dojmem.
Jiří Kačer se svým způsobem blíží minimalistické střídmosti a smyslu pro řazení stejných prvků vytvářejících strukturu. Zároveň reaguje na archeologické či přírodovědecké objevy, připomínající dávné, i předhistorické doby. Zamýšlí se tedy nad vztahem mezi rozdílnými epochami i nad významem naší civilizace v rámci celého vesmíru.
Ocel a vítr
Aleš Hnízdil začínal figurální tvorbou, od níž se však postupně vzdaloval a vyjadřoval spíš filozofické názory a představy o souznění umělce s přírodou. Jde mu o co nejpřirozenější začlenění jeho křehkých objektů do různých druhů prostředí. Vytváří je z dokonale uspořádaných nerezových tyčí, které často vystavuje v otevřeném prostoru. Tam mohou reagovat na poryvy větru a stávají se pak samozřejmou součástí dané krajiny. Lze je instalovat různými způsoby, aby zvolený prostor oživily.
Proč zamířit k Malešovu? Výstava mezi realitou a fikcí představuje i Jonášovu velrybu |
Tak například na terase v komornějším nádvoří Musea Kampa se před časem soustředily do jednoho shluku, kde vytvořily jakýsi umělý les. Tentokrát jsou volně rozprostřené v zámeckém parku, kde se vřazují do ornamentálně členěné plochy, v níž je příroda spoutaná představami barokního architekta. Objekty Aleše Hnízdila jsou křehké a zároveň monumentální. Sochař spojuje tíži kamenů s lehkostí kovových prutů směřujících vzhůru do vesmíru. Zamýšlí se nad prolínáním různých živlů, své sochy umísťuje i do vln při mořském pobřeží.
Také propojuje různá média, své v zásadě statické objekty například oživuje promítáním prostředí, kde by mohly být nebo byly umístěné. Jeho lehounké objekty umístěné v příboji připomínají Malichovu myšlenku kdysi zapsanou v jeho deníku. Představoval si totiž, že by vytvářel barevné sochy ve vlnách moře.
Z Hnízdilovy tvorby je zřejmé, že ho zajímá východní filozofie nebo prostě filozofie obecně a že přemítá nad souvislostmi mezi civilizací a jejími důsledky pro přírodu, nad různými myšlenkovými systémy a jejich přínosem nebo také nebezpečím pro budoucnost. Jinak působí jeho sochy v barokním parku, kde se prorůstají dva rozdílné systémy, jinak uprostřed přírody, kde se prolíná působení různých živlů.
Aleš Hnízdil, Jiří Kačer – sochy a objekty Kurátorka: Magdalena Juříková Zámek Troja, Galerie hlavního města Prahy, do 3. 11. |
