To přece není problém... Je!

Mělo to být nejspíš „čerpání z těch nejlepších tradic českého humoru“, ale je to - bohužel - jen další nepovedená komedie. Navíc takřka bez humoru, což je ještě větší problém než neobratné „cizopasení“ na předloze.

První díl Takové normální rodinky vznikl už v roce 1968. Komedie, která pracovala s prvky sitcomu v době, kdy u nás o tomhle žánru ještě nikdo neměl ani ponětí, měla velký úspěch. Zrodil se ojedinělý fenomén, který u nás zatím nemá obdoby a - jak se ukazuje -nejspíš ani dlouho mít nebude.

Věčně si prozpěvující matka, babička s „vražednými sklony“, otec se slabostí pro zvířata, starší dcera cvičitelka jógy a mladší, která se do šílené rodiny bojí přivést ženicha... Výborně napsané postavy tehdy hráli adekvátně výborní herci (Medřická, Rosůlková, Řehoř, Štěpánková, Kolářová, Hanzlík, Nový, Šejbalová...), dialogy jiskřily humorem a leckterá replika zlidověla - třeba ta babiččina: Ale děti, to přece není vůbec žádnej problém! Jenže, jak se ukázalo, navázat dnes, byť velmi volně, na poetiku Rodinky a na její neokázale odzbrojující humor problém je, a velký. Myslet si, že dnes už nikdo nebude porovnávat seriál s filmem, bylo naivní a krátkozraké - už proto, že Takovou normální rodinku takřka každý druhý rok najdeme v televizním programu, a uniknout jí tedy nelze. Z tohoto srovnání vychází nový film jako chudý příbuzný. Ale ono by to nebylo o mnoho slavnější, i kdyby na porovnávání s originálem vůbec nedošlo.

Debutující režisér Patrik Hartl, který je podepsaný i pod scénářem, si z předlohy vypůjčil postavy s jejich typovými stylizacemi a pár situací. Kolem nich pak vystavěl nový příběh točící se okolo chystané svatby Káči a Zdeňka a rozvinul ho o potenciální nevěru pana Hanáka. Rodinku vytáhl z haly a kuchyně městské vilky do otevřeného prostoru hájovny u lesa a akcent položil na vlídnou soudržnost rodiny, jejíž členové jsou o něco temperamentnější, než bývá zvykem. Ono by vlastně vůbec nevadilo, že se film na hony vzdálil předloze, kdyby disponoval vlastní poetikou a dokázal rozesmát. Ale nedaří se mu ani jedno, ani druhé. Hlavním heslem natáčení evidentně bylo: „Netlačte na pilu, humor se prosadí sám a nenásilně.“ Neprosadil. A to i navzdory tomu, že na pilu se tu a tam zatlačilo. Občasné pokusy o vytvoření groteskní situace končí křečovitě, sem tam probleskne afekt, zbytek je nevýrazně mdlý a čekání na vtip nekonečně dlouhé. Někteří herci nejsou špatní (Holubová, Dulava, Kostelný, Hybnerová, Labuda), ale každý si hraje to svoje a dohromady jim to neladí. Hlavně ústřední pár v podání Moniky Zoubkové a Jiřího Mádla působí hodně nepravděpodobně. Všem do jednoho ale překážejí stylizace předepsané předlohou, herci si je prostě neosvojili, nepřijali je za své, což souvisí s tím, že roztomilé „úchylky“ postav se v nově sestaveném příběhu nijak nezúročí.

Nabízí se docela logická otázka, proč se tvůrci nepokusili přijít s vlastní potrhlou rodinou a násilně a vlastně docela zbytečně se cpali do šablony, která nikomu nepadla? Logická by byla odpověď, že chtěli profitovat z popularity seriálu. To ovšem naráží na tezi, že dnešní mladí, kteří zaplňují kina především, o seriálu s vraždící babičkou, želvami Poldinkami a hlučnými Raubíři údajně nemají ani páru. Takže asi jediná odpověď na otázku proč může znít: prostě proto.