Minulý týden před krumlovskou premiérou Jak se vám líbí v režii Davida Radoka moderoval v Českém rozhlase Martin Veselovský diskusi o točně, jíž se zúčastnili rektor Akademie výtvarných umění Jiří Kotalík, památkář Josef Štulc, ředitel JČD Jiří Šesták a hejtman Jihočeského kraje Jiří Zimola. Ze strany památkářů opět zazněl požadavek točnu zbourat a přenést jinam. Za dvacet let tahanice o točnu dospěly do kabaretní podoby - jeden ministr jí dá placet takřka navždy, druhý oznámí, že do roka zmizí, a tak to jde rok za rokem a točna se točí dál. Momentálně dle ministerstva kultury tak smí činit až do roku 2016.
Inu, je to takový domácí folklor. Památkáři dokola opakují, že točna je v barokní zahradě cizorodý prvek. Je tomu tak skutečně? Dnes je otočné hlediště betonový kolos, na kterém se může vozit téměř 650 diváků, a i ředitel divadla přiznává, že pohled na něj ho příliš netěší. Jeho dnešní podoba, která vznikla po nákladné rekonstrukci v letech 1989-1993, se nelíbila ani autorovi unikátního řešení Joanu Brehmsovi. Investor v duchu socialistického brutalismu do stavby nalil tuny betonu a dál už se moc nepřemýšlelo. Jenomže z divadelně-scénografického hlediska zůstala točna na skvěle vybraném místě a nabízí neotřelá výtvarná řešení, kombinující přírodu, půvabný letohrádek i divadelní rekvizity. Večer co večer betonový kolos mizí a místo něj tu vyrůstá tajemná a romantická scenerie. A diváci iluzi, která zde během léta každý večer vzniká, milují.
Před, nebo za Belarií?
Proč by se vlastně mělo rušit unikátní divadlo v plenéru? Protože památkáři mají za to, že v barokní zahradě nemá co dělat. Jenže točna je už dávno její součástí - tak jako jsme si zvykli na věž chrámu svatého Víta s barokní špičkou nebo na brutalismus Pragerovy Nové scény, které nakonec musíme přiznat, že má něco do sebe a lze ji dost dobře využívat. A nejenom pro divadlo.
Pan Štulc se dramaticky tázal, proč musí být ta točna právě tam, kde je. Prý nevidí žádný důvod -ani historický, kulturní, estetický, ani divadelnický. Proč prý stojí před Belarií, která je degradována na divadelní zázemí. To je účelový výmysl, protože letohrádek Belarie je až na výjimky vždy součástí scénického řešení a v tomto ohledu je jeho využití jedinečné. Ale především kdekoliv jinde, ať to bude bývalé zahradnictví, nebo cvičiště psů o kus dál, otočné hlediště ztratí část své výjimečnosti.
Na místě není ani poukaz na točnu ve finském Tampere, která je v lesoparku u jezera, mimo město. Obě stavby byly projektovány v jiném prostředí a v jiném kontextu vývoje. V Tampere navíc zdaleka nejde o takovou atrakci. Hlediště je ale dřevěné s menší kapacitou a vyhlíží jako přirozená součást lokality, tak jak je to v severských zemích zvykem. Návrat k menší variantě je též nesmyslný, nestačila by dnešním technickým požadavkům. O nákladech finančních ani nemluvě. Už se nepíše rok 1958, aby šedesát diváků sedělo na kolotoči, kterým bude někdo otáčet klikou. Přesunem by velká část kouzla točny zmizela. Sotva bude někdy tolik peněz, aby se vydaly na tento přesun, a jakmile se něco zbourá, už se to nepostaví. I milovníkovi kultury a památek se taková akce jeví jako vyhazování peněz, protože je asi tisíc horších děr, které je třeba zalepit dřív.
V uvažovaní památkářů je dnes něco nezdravého. Na jedné straně uplatňují neměnná stanoviska, na druhé nejsou s to ochránit skvělé technické památky starého Smíchova ani dům v pražské památkové rezervaci ani starou Štvanici. Nebo těch scén kvůli skleněné krychli Mariána Karla na budově Sovových mlýnů, jejíž eklektická a nezajímavá architektura tímto prvkem jedině získala. Prý bude rušit panoráma Prahy. K smíchu. Požadavek na zbourání točny je umanutost. Opět se tu zaměňuje potřebná ochrana památek s rigidním přístupem, který je nezdravě alergický na přirozené využití objektu. Podle Jiřího Kotalíka vadí i festival na nádvoří zámku v Litomyšli. A jsme doma, vadí lidé, kteří chtějí dál užívat to, co jejich předci postavili. Nechtějí nic ničit, jen tomu vdechnout život a také vzdát hold kráse těchto památek. Podle památkářů bývá často nejlépe opečovávaná památka ta pod "šturcem", kam raději nikdo nesmí. Kupodivu je ale mnoho případům, kdy tak přísní nejsou.
V případě krumlovské točny prostě klady převažují nad zápory a bylo by rozumné se s tím smířit. Stejně komická je ochrana UNESCO, kterou se odpůrci točny ohánějí. Vždycky byla pouze platonická. A že by lidé přestali do Krumlova jezdit, když jim to UNESCO nedoporučí, protože tam mají v zahradě divadlo? Tomu snad nevěří ani ti, kteří to hlásají.
