Touha je Chorus Line pro chudé

Mirjam Landa asi před rokem natočila film Kvaska. Šlo o krkolomně vystavěný příběh, který byl zároveň pohledem do zákulisí vznikajícího muzikálu. V divadelní verzi, kterou nyní uvádí Divadlo Kalich, libreto zůstalo takřka beze změn, živá produkce ovšem ještě zdůraznila, jak chatrně drží děj pohromadě a jak je nerozvinutý a celkově nedomyšlený.

Pseudomoudra na počkání
Story o nevinném chlapci, jenž uteče z vězení, aby mohl hrát s milovanou dívkou - muzikálovou hvězdou, která uvízla v tenatech mafiánského producenta - je tak účelově poslepovaná, jak si jen lze představit, a chtít od tohoto opusu byť jen náznak výpovědi o čemkoliv, v tomto případě aspoň o náročnosti muzikálové profese, je zřejmě marné. Sotva totiž lze brát vážně společenskokritické ostří, jež spočívá v naznačování spojení policie a podnikatelské mafie, o poukazování na zhoubnou moc bulváru, která drtí umělce, ani nemluvě. V každém případě se tu pseudomoudra vyrábějí na počkání. Humor je vesměs křečovitý a vulgární, k popukání je třeba policistův bryndák s nápisem Pomáhat a chránit. A na závěr, aby děj měl i aktuální říz, zlý producent vtipně pronese: „Volal Jirka Paroubek, že děkuje za toho Moravu.“ Touha je prostě něco jako Chorus Line pro chudé, líznutý Hrabětem Monte Christo a Chobotnicí.

Autorka libreta a režisérka v jedné osobě Miriam Landa toho příliš o zákonitostech hudebně-dramatického žánru neví a podle toho její dílo vypadá. Jednotlivá čísla nejsou organicky provázaná, chybí situace, pointy. Když příběh doklopýtá k závěru a libretistka evidentně neví, jak ze šlamastyky vybruslit, zahalí vše do poetického mlna, v němž se naznačuje, že vše je jen iluze, sen, podstatné je však mít touhu po tvorbě. Pokud jde o režii, hlavní výrazovou metaforou je přeskupování a vyjíždění panelů, což přece jenom neposkytuje žádné závratné možnosti, a tak je nutné vypomoci si záplavou světel, blikaček, větráků.  A také stínohrou - obrysy záludného producenta se hrůzostrašně tyčí za průsvitným paravánem.

Sborová čísla občas jako výzva k boji
Autorovi hudby Danielu Landovi nelze upřít, že dokáže napsat chytlavou melodii, kterou dobře poslouží sborovým číslům (Touha, Soud). Tyto rytmicky důrazné písně sice většinou zní jako výzva k boji, ale diváka dokážou vtáhnout, i když jejich choreografické zpracování na malém jevišti Kalichu je hlavně uměním kompromisu. Zato pomalejší písně působí unyle a nevýrazně. Landa bývá za hudbu k muzikálům spíš chválen než haněn, ale většinou se přitom zapomíná, že kvalitní muzikál by měl být ucelenou kompozicí a hudebním zpracováním tématu. Ale jakého tématu, že?

Texty písní jsou dílem taková zvláštní, místy i silácká romantika, jako když hlavní hrdinka Karin zpívá, že je vosková figurka v psinci. Jindy jde o ne zcela pochopitelné obraty jako „skandál rozhazuje sandál“ či prostě mrazivě sdělné informace: „ten člověk zlý, není důvod ho krýt“. Rocková hvězda dohnaná bulvárem k alkoholismu Franta Strouhal (Jan Apolenář) zase pěje - „daň za slávu, obrovské daně platím Finančnímu úřadu.“ Na tři hodiny je toho víc než dost.

Herecké a pěvecké výkony také žádná sláva: představitel hlavní postavy Benedikta Berouska Jan Kříž je herecký toporný, pěvecky průměrný, naopak Lucie Vondráčková (Karin) jako vždy precizní ve všech složkách muzikálového herectví, ale nedokáže uchvátit. Jiří Korn (dvojrole Michal Rajmont a Pepe) se rovněž představil jako spolehlivý showman a jedno z mála oživení v sále. Příšerná a nesnesitelně křečovitý humor vyrábějící je dvojice režisér a autor v podání Romana Pomajbo a Ivana Vodochodského.

O premiéře navíc „klekla“ technika, takže byli diváci vyhnáni z hlediště na neplánovanou pauzu. Kiks, který by se dal omluvit snad na veřejné generálce a v profesionálním divadle vůbec je dost velkým trapasem, byl při děkovačce vedením scény bezmála vydáván za zábavné osvěžení diváctva.