Trapnosti partnerských vztahů. Sokolova inscenace navazuje na nejlepší tradice divadelní scény

Sokol si režijně vystačí s málem. Využívá jednotnou scénou s mírně obměňovaným mobiliářem, jenž určuje to které prostředí (pokoj, kancelář, restaurace), a posuvnou zadní plochou, na niž se příležitostně promítají ilustrativní obrazy s hudbou zaznívající zejména v přestávkách mezi výstupy, které náladotvorně dokreslují probíhající dění. To hlavní obstarávají herecké výkony a jejich interpretace textu.

Lettsova hra je svými bohatými dramatickými figurami vedoucími syté dialogy pro Činoherní klub jako dělaná. Autor vykresluje svět padesátiletého muže, který se po rozvodu ocitá na startu nových partnerských vztahů. Nikoli snad výlučně, ale popravdě hlavně mu jde o uspokojení sexuálních tužeb. Sokol nad hrou dovedně vyvolává (lechtivý) erotický opar, atmosféru korespondující s rozpoložením hlavního hrdiny Wheelera (ale i jeho kamarádů a kolegů): ať již úvodním snovým výjevem s akvabelami, tak dráždivým oblečením ženských postav či permanentním, byť třeba jen lehce naznačovaným atakováním (dobýváním) žen muži.

Nejde ale samozřejmě jen o to. Pro inscenaci je zásadní pocit trapnosti, který se vznáší nejen nad počínáním Wheelerovým, ale nad mezilidskými vztahy jako takovými. Sokol prostřednictvím Lettsovy hry roztáčí jakýsi nezastavitelný kolotoč partnerského zraňování: v interakcích je tu vždy někdo zraňující a někdo zraňovaný, nikdy nejde o „vyvážený“, uspokojivý oboustranný vztah, nikdy ale ani nejde jednoznačně říct, že ten je vinen a ten je oběť. Natolik jsou ony interakce ambivalentní. Wheeler činí ve vztazích rozhodnutí, která se nakonec vždy ukážou jako chybná. A ostrá reakce vyvolává ostrou protireakci: tak jako nejprve hluboce zraní věkově, intelektuálně i sociálně blízkou Jules tím, že před jejich perspektivně se vyvíjejícím vztahem dá přednost bezhlavému zamilování se do dvacetileté Minnie, tak potom sám je hluboce zraněn, když ho Minnie opustí a když se mu dostane striktně odmítavé reakce Jules, za níž s prosíkem znovu přileze.

Sokolovi se daří nekonečnou vztahovku výtečně rozehrávat. Vede herce k nenucenému, z reality jakoby jen „překopírovanému“ projevu. Dovede suverénně měnit tempo a rytmus, střídat hlučné a ztišené pasáže, zábavná i závažná místa, světlé i do přítmí ponořené scény. Nejtěžší herecký úkol visí na Vasilu Fridrichovi, který hraje Wheelera: pojímá ho jako poněkud přerostlé dítě, které se do nových milostných dobrodružství vrhá s nervózním a překotným chvěním, aniž opravdu ví, co se životem. 

Snad ještě zajímavější portréty ale předvádějí Lucie Žáčková jako Wheelerova známá a bývalá partnerka Margaret, žena s viditelným bolem v srdci, který navenek vystupuje tu hysterickým veselím, tu palčivým soucitem s opuštěnou Jules (Markéta Stehlíková), kterou Wheelerovi dohodila. A také Ondřej Malý v portrétu starého mládence Michaela, žijícího se svou matkou, jehož psychika jako by byla vážně poznamenána sexuální abstinencí. Herecky však nezaostávají ani ostatní účinkující: Dalibor Gondík, Sandra Černodrinská či Ha Than Špetlíková, i když třeba spíš jen zůstávají u typového zpodobnění postav.

Ondřej Sokol se v Linda Vista ukazuje jako výtečný (humoristický) pozorovatel lidských duší. A kráčí tak, byť v trochu jiném žánru a prostřednictvím jiného druhu dramatu ve po stopách zakladatele a stěžejní osobnosti Činoherního klubu – režiséra Ladislava Smočka. Jeho inscenace navazuje na nejlepší tradice této scény.