Hra, která snad ani nejde pokazit

Divadlo v Dlouhé uvedlo ve svém dočasném azylu Pod Palmovkou premiéru Čechovových Tří sester; pohostinsky režíroval Martin Františák, umělecký šéf ostravského Divadla Petra Bezruče. Do svého stálého působiště v Dlouhé ulici by se divadlo i s novou inscenací na repertoáru mělo vrátit v listopadu.

V českém prostředí již od nepaměti platí nevyřčené pravidlo, že Čechova je třeba hrát alespoň na první pohled zvesela: hlavě žádnou zadumanost a „ruský“ sentiment. Všední beznaděj a zoufalá bezvýchodnost čechovovských osudů se tak musí prosadit skrze více či méně komediálně pojaté postavy a situace. Nic proti tomu, Čechov je autor bytostně tragikomický a pro diváky je takové pojetí stravitelnější než unylá nuda. Z inscenačního hlediska je to ale přístup riskantnější, než se na první pohled zdá; najít správný vztah mezi legrací a vážnem není snadné, a pokud se to nepovede, působí spojení obou poloh násilně nebo mechanicky. Ani nemluvě o tom, jak obtížně se za takových okolností hercům tvoří konzistentní a věrohodné postavy.

Herci na předscéně

Františákova inscenace má zřetelné rysy přístupu „Čechov po česku“ se všemi jeho přednostmi a problémy. Režie staví do kontrastu scény groteskní a vážné, herci se vyhýbají psychologizování i drobnokresbě a své postavy dovádějí až ke karikatuře. Začíná se v záměrně barvotiskově veselé poloze a postupně dochází na obnažování vnitřních ran a traumat; někdy se podaří najít silnou zkratku, často ale zlom do tragiky vyznívá chtěně, tím spíš, že se režisér snaží klíčové repliky či dialogy vypichovat, nebo dokonce nechává protagonisty mluvit přímo z předscény do diváků.

Výsledkem je poněkud panoptikální atmosféra, kterou podporují geometrická aranžmá při rozestavovaní herců, břeskná, či naopak přepjatě dojemná hudba a především důsledná výtvarná stylizace. Vše je vyvedeno v tlumených odstínech černé a krémově bílé; s málo překvapivou výjimkou v podobě křiklavě červených šatů Nataši, nové paní domu, jejíž bezohledný primitivismus nevyhnutelně triumfuje nad sebelítostivou a nepraktickou slušností kultivovaných sester Prozorovových.

Tři sestry v Dlouhé nabízejí řadu skutečně zábavných výstupů (největší ohlas vyvolalo „filozofování“ Veršinina a Tuzenbacha nad svíčkami, které se samy od sebe zapalovaly), navzdory podstatně vážnějšímu ladění druhé půlky však téměř chybí místa, která by zapůsobila opravdu přesvědčivou mrazivostí. Lze samozřejmě odečítat, do jak bezvýchodné a zoufalé situace se hrdinové postupně dostávají – to je ale Čechovova zásluha, na jevišti to vypadá, jako by byla hlavní hybnou silou spíš vůle režiséra než vnitřní logika příběhu.

„Pár zpackanejch životů…“

 Potíž je i v tom, že některé z klíčových postav se inscenací pohybují opravdu jen jako panoptikální figurky. Platí to především pro rezignovaně cynického doktora Čebutykina, banálně sprostou Natašu a v menší míře i pro oba manžely – na těle i na duchu ztučnělého „bratra“ Andreje a křečovitě spokojeného, trochu přihlouplého učitele Kulygina. Podstatně přesvědčivěji působí trojice sester a jejich nápadníci z řad důstojníků.

Magdalena Zimová v roli nejmladší sestry Iriny a Martin Matejka jako baron Tuzenbach začínají u přepjatých karikatur skotačivé děvčátkovské infantility, respektive užvaněné ňoumovitosti, a postupně přecházejí k vážnějším tónům; i když to vyhlíží trochu názorně, má takový vývoj svou logiku i naléhavost. Paradoxem je, že konzistentněji pojaté postavy, ať už obě starší sestry (Marie Turková a Helena Dvořáková), nebo prkenně vlídný plukovník Veršinin (Jan Vondráček) působí vlastně docela nevýrazně. To je ale problém celé inscenace, která jako alternativu k okaté přepjatosti nabízí pouze „standardní solidnost“.

Tři sestry jsou skvělá a nesmírně komplexní divadelní hra, v níž lze za každou z postav cítit hořký příběh, který by menšímu dramatikovi bohatě vystačil na samostatné dílo. Tvůrci tudíž mohou počítat s tím, že pokud inscenaci vysloveně nepokazí, drtivá tíha Čechovova příběhu se prosadí „všemu navzdory“. Stalo se tak i tentokrát, Tři sestry mají v Dlouhé svou nezpochybnitelnou sílu. Z ryze inscenačního hlediska však inscenace zaujme spíš vizuální podobou než pronikavým režijním výkladem, nebo dokonce hlubokým a srozuměným ponorem do čechovovských hlubin.