Hra byla tehdy přijata velmi příznivě. V kontextu té doby byla chápána jako groteska o absurditě hledání pravdy a lásky v systému stojícím na trestání neposlušných, odměňování věrných, na podlézavosti a donášení. V postavě Předsedy dostávala pak satirický rozměr zpodobení blbosti absolutní moci. Takto se Ptákovina zapsala do historie českého divadla druhé poloviny 20. století.
O to větší byla otázka, jak se podaří její návrat do českého divadla v roce 2008; zda ji vyproštění ze souvislostí začínající normalizace a koneckonců celé atmosféry socialistické společnosti nezbaví její působivosti. Nestalo se tak. Inscenace Ladislava Smočka v Činoherním klubu mohla v dnešním kontextu plně rozvinout základní kvalitu tohoto textu, spočívající v přirozeně vypadajících lidských situacích, z nichž se utváří hlubinná struktura hledání smyslu jednání člověka.
Jen na několika málo místech zazní pro pamětníky určité tóny, které připomenou dobu vzniku textu; nepamětníci to vůbec nemusí postřehnout. Oproštění od konkrétních politických souvislostí doby vzniku jde ještě dále.
Některé repliky i situace týkající se moci a způsobů vládnutí jsou tak aktuální, že to vypadá, jako by se hra inspirovala praxí naší současné politické scény. Inscenace však ani v nejmenším na tuto přímočarou a zjednodušující komunikaci nespoléhá; buduje pouze dramatické jádro textu, z něhož roste jednání jeho postav.
V pasti své blbosti
Čtveřice hlavních aktérů té neuvěřitelné „ptákoviny“, která vznikne tím, že Ředitel (školy) nakreslí tajně na tabuli známý kosočtverec a přirovná se k němu: Ředitel = tento nemravný a pobuřující piktogram. Ředitel chápe tu kresbu jako výraz protikladného cítění své existence: ten znak mu „znamená lidské bytí samo, ale tou studenou geometrickou strohostí naznačuje i naše základní zklamání a znechucení z bytí, a tedy celou podstatnou ošklivost bytí...“; on sám v pudu sebezáchovy skrývá svou „lepší tvář“.
Ondřej Vetchý ji ovšem činí zřetelnou součástí postavy Ředitele, který se usilovně snaží učinit něco, čím by se ošklivosti bytí vzepřel. Ale všechno, co udělá, se obrací proti němu.
V této rovině hraje i Jaromír Dulava Předsedu. Není to karikatura ani satirický škleb. Opravdu chce zjistit, zda mu je a bude jeho Růžena věrná, a stále se ptá, zda je vůbec možné zjistit pravdu. Tato otázka jej přivádí do zoufalství, v němž se vrací ke své matce, kterou hraje Lenka Skopalová jako monolit podporující jej neproměnlivě v nedůvěře k milované Růženě; bezradně uniká ze světa dospělých do dětství. Jenže: jestli se Ředitel zaplétá přesvědčen o síle svého intelektu, jenž si hraje na strůjce lidských osudů, do pastí, které si sám nastrojil, pak Předseda upadá do pastí své blbosti. Navíc mnohonásobně zvětšené ještě mocí, kterou má a s níž osnuje své plány, jež se mu rovněž stanou pastí.
Stejné je i jednání Evy, Ředitelovy milenky. Aby se očistila od ponížení, jež jí způsobil Předseda, žene s nekonečnou vírou ve svou lásku milovaného Ředitele do postele jeho milenky netušíc, že tak vyplňuje její nejvroucnější přání. Neboť díky tomu Růžena, „žena na pomezí nechutnosti a přitažlivosti“, získává milence, který jím být musí: „A moc je nejsladší, když je nepřiměřená, když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavná krásnému.“ Marika Procházková předvádí toto propojení erotické a mocenské manipulace, která Růženu maximálně uspokojuje, se spontánní ženskou smyslností, jež mocenskému duchu jednání této postavy přes všechnu odpornost dodává věrohodné přitažlivosti.
V Evě Lucie Žáčkové zní naděje na zázrak velké lásky, je svou určitostí sugestivní; dokáže přesvědčit, že to zneuctění budoucí Předsedovy ženy je jediná záruka jejího života s Ředitelem – a přitom toto její lidsky opravdové, pochopitelné jednání je definitivním zhroucením záchrany jejího bytí.
Takto funguje celý příběh hry. Například linie pátrání po autorovi osudné kresby rozvine skrze postavu Žáka, jenž se přizná, aby vyhověl sobě i jiným, nejen kruté trestání nevinných – je to Ředitel, kdo musí Žákovi uřezat uši, ačkoliv samozřejmě ví, že nic neudělal. Tomuto „nevinnému viníkovi“ připraví kariéru udavače, ale i oběti, jejíž osud je podnětem k protestům proti trestající moci. Vždycky je jednání dvojlomné, vždycky se obrací proti svým tvůrcům. A činí je směšnými, neboť jednají nepatřičně – vinou svou i vazeb ke svému okolí, do nichž takto vstupují a jež určují jejich sociální role.
Více než komedie
„Ptákovina“ se v tomto pojetí stává titulem pojmenovávajícím přesně její žánr: je to podle vlastních Kunderových slov „komedie do té míry nevážná, že je to víc než komedie: že je to prostě ptákovina“. Znamená to také humor, jenž této inscenaci nechybí a činí ji svrchovaně zábavnou, neboť vidí věci k smíchu. Pravda a omyl, rozum a hloupost se tak stávají nerozlučnými páry utvářejícími základní příčiny lidského jednání.
Režisér Ladislav Smoček to pochopil a uskutečnil. Uvolnil prostor pro jednání postav, a tím herců, na něm spočívá jeho inscenace – bez jakýchkoliv efektů, s plnou důvěrou v Kunderův literární tvar i slova jeho replik a s pochopením pro dramatičnost, jež jednáním nahlíží lidi bez apriorních ideových konstrukcí. Což je principiální východisko této inscenace.
Svolil-li Milan Kundera k tomu, aby se Ptákovina vrátila na české jeviště kromě jiného i proto, že Smoček je podle něho „jedním z těch mizejících divadelníků, kteří ještě berou vážně dramatický text“, pak se to touto inscenací potvrdilo. Text dramatický v nejvlastnějším smyslu toho slova hereckým jednáním v ní prokázal svou schopnost a možnost svobodně stvořit obraz lidského světa.
O to větší byla otázka, jak se podaří její návrat do českého divadla v roce 2008; zda ji vyproštění ze souvislostí začínající normalizace a koneckonců celé atmosféry socialistické společnosti nezbaví její působivosti. Nestalo se tak. Inscenace Ladislava Smočka v Činoherním klubu mohla v dnešním kontextu plně rozvinout základní kvalitu tohoto textu, spočívající v přirozeně vypadajících lidských situacích, z nichž se utváří hlubinná struktura hledání smyslu jednání člověka.
Jen na několika málo místech zazní pro pamětníky určité tóny, které připomenou dobu vzniku textu; nepamětníci to vůbec nemusí postřehnout. Oproštění od konkrétních politických souvislostí doby vzniku jde ještě dále.
Některé repliky i situace týkající se moci a způsobů vládnutí jsou tak aktuální, že to vypadá, jako by se hra inspirovala praxí naší současné politické scény. Inscenace však ani v nejmenším na tuto přímočarou a zjednodušující komunikaci nespoléhá; buduje pouze dramatické jádro textu, z něhož roste jednání jeho postav.
V pasti své blbosti
Čtveřice hlavních aktérů té neuvěřitelné „ptákoviny“, která vznikne tím, že Ředitel (školy) nakreslí tajně na tabuli známý kosočtverec a přirovná se k němu: Ředitel = tento nemravný a pobuřující piktogram. Ředitel chápe tu kresbu jako výraz protikladného cítění své existence: ten znak mu „znamená lidské bytí samo, ale tou studenou geometrickou strohostí naznačuje i naše základní zklamání a znechucení z bytí, a tedy celou podstatnou ošklivost bytí...“; on sám v pudu sebezáchovy skrývá svou „lepší tvář“.
Ondřej Vetchý ji ovšem činí zřetelnou součástí postavy Ředitele, který se usilovně snaží učinit něco, čím by se ošklivosti bytí vzepřel. Ale všechno, co udělá, se obrací proti němu.
V této rovině hraje i Jaromír Dulava Předsedu. Není to karikatura ani satirický škleb. Opravdu chce zjistit, zda mu je a bude jeho Růžena věrná, a stále se ptá, zda je vůbec možné zjistit pravdu. Tato otázka jej přivádí do zoufalství, v němž se vrací ke své matce, kterou hraje Lenka Skopalová jako monolit podporující jej neproměnlivě v nedůvěře k milované Růženě; bezradně uniká ze světa dospělých do dětství. Jenže: jestli se Ředitel zaplétá přesvědčen o síle svého intelektu, jenž si hraje na strůjce lidských osudů, do pastí, které si sám nastrojil, pak Předseda upadá do pastí své blbosti. Navíc mnohonásobně zvětšené ještě mocí, kterou má a s níž osnuje své plány, jež se mu rovněž stanou pastí.
Stejné je i jednání Evy, Ředitelovy milenky. Aby se očistila od ponížení, jež jí způsobil Předseda, žene s nekonečnou vírou ve svou lásku milovaného Ředitele do postele jeho milenky netušíc, že tak vyplňuje její nejvroucnější přání. Neboť díky tomu Růžena, „žena na pomezí nechutnosti a přitažlivosti“, získává milence, který jím být musí: „A moc je nejsladší, když je nepřiměřená, když blbec vládne moudrému, slabý silnému, ohavná krásnému.“ Marika Procházková předvádí toto propojení erotické a mocenské manipulace, která Růženu maximálně uspokojuje, se spontánní ženskou smyslností, jež mocenskému duchu jednání této postavy přes všechnu odpornost dodává věrohodné přitažlivosti.
V Evě Lucie Žáčkové zní naděje na zázrak velké lásky, je svou určitostí sugestivní; dokáže přesvědčit, že to zneuctění budoucí Předsedovy ženy je jediná záruka jejího života s Ředitelem – a přitom toto její lidsky opravdové, pochopitelné jednání je definitivním zhroucením záchrany jejího bytí.
Takto funguje celý příběh hry. Například linie pátrání po autorovi osudné kresby rozvine skrze postavu Žáka, jenž se přizná, aby vyhověl sobě i jiným, nejen kruté trestání nevinných – je to Ředitel, kdo musí Žákovi uřezat uši, ačkoliv samozřejmě ví, že nic neudělal. Tomuto „nevinnému viníkovi“ připraví kariéru udavače, ale i oběti, jejíž osud je podnětem k protestům proti trestající moci. Vždycky je jednání dvojlomné, vždycky se obrací proti svým tvůrcům. A činí je směšnými, neboť jednají nepatřičně – vinou svou i vazeb ke svému okolí, do nichž takto vstupují a jež určují jejich sociální role.
Více než komedie
„Ptákovina“ se v tomto pojetí stává titulem pojmenovávajícím přesně její žánr: je to podle vlastních Kunderových slov „komedie do té míry nevážná, že je to víc než komedie: že je to prostě ptákovina“. Znamená to také humor, jenž této inscenaci nechybí a činí ji svrchovaně zábavnou, neboť vidí věci k smíchu. Pravda a omyl, rozum a hloupost se tak stávají nerozlučnými páry utvářejícími základní příčiny lidského jednání.
Režisér Ladislav Smoček to pochopil a uskutečnil. Uvolnil prostor pro jednání postav, a tím herců, na něm spočívá jeho inscenace – bez jakýchkoliv efektů, s plnou důvěrou v Kunderův literární tvar i slova jeho replik a s pochopením pro dramatičnost, jež jednáním nahlíží lidi bez apriorních ideových konstrukcí. Což je principiální východisko této inscenace.
Svolil-li Milan Kundera k tomu, aby se Ptákovina vrátila na české jeviště kromě jiného i proto, že Smoček je podle něho „jedním z těch mizejících divadelníků, kteří ještě berou vážně dramatický text“, pak se to touto inscenací potvrdilo. Text dramatický v nejvlastnějším smyslu toho slova hereckým jednáním v ní prokázal svou schopnost a možnost svobodně stvořit obraz lidského světa.
