A bylo to nejenom rozloučení s jedním z posledních žijících klasiků divadla té doby, ale i svým způsobem tryzna za generaci narozenou za první republiky, která dobu své největší duševní a tvůrčí síly prožila v totalitě a přesto se nepřestávala snažit o svobodné umění. Navzdory panující totalitě dělala vše pro to, aby z jeviště zněla pravda, odmítala dělat zábavu pro davy i papouškovat ideologické poučky strany a vlády. A byla to také generace, která po listopadu 1989 už dostala minimální šanci na pokračování a jejíž zkušenosti zůstaly ke škodě všech z velké části nevyužité.
Další z divadelních osobností Karel Kraus dramaturg a překladatel a také Krejčův souputník a blízký přítel ve své smuteční řeči vyslovil mnoho z toho, co nutně táhne divadelníkům hlavou tváří v tváři odchodu zakladatele skutečně světového Divadla Za branou.
Noblesně ale nesmlouvavě připomněl, že kdo Krejčovi vzal divadlo, sáhl mu na život. Hovořil i o tom, že Krejča musel vždy začínat znovu, naposledy po listopadu 1989, když obnovil Divadlo za branou, kterému stát už nedal šanci. A jak bylo trapné chtít po sedmdesátiletém režisérovi, aby jako první zakoušel transformaci divadla na podnikatelský subjekt.
I další řečníci Krejčův herec Jan Hartl a šéf činohry Michal Dočekal se nezřekli osobního tónu, Dočekal hovořil o Krejčových plánech na nastudování Hamleta na první scéně, který se již neuskutečnil. Jako součást rozloučení zazněl i záznam Krejčova vyznání a komentáře k Halasově básni v próze Já se tam vrátím, kterou posléze také sám recitoval. Záznam, který pořídila Československá televize v 60. letech, připomněl nejenom jak silné bylo Krejčovo charisma tvůrce, ale jak zvláštní byla tato doba, v níž navzdory režimu nejmocnější a monopolní médium v zemi natáčelo neideologické básničky a vyznání divadelních režisérů.
