Jestli v hudební historii lze Gorillaz k někomu vzdáleně připodobnit, mohly by to být legendy americké alternativní hudby The Residents. Obě kapely mají společné to, že se oficiálně neprezentují jmény ani podobami svých členů. Tam, kde si údajně čtyřčlenní The Residents na hlavy nasazovali obří oční bulvy, stejný počet údajných členů Gorillaz je kreslený jako komiksové figurky. Ty nesou svoje neméně komiksově působící jména Stuart „2-D“ Pot, Murdoc Niccals, Noodle a Russel Hobbs.
Zásadní rozdíl je ale v tom, že zatímco The Residents se podařilo od přelomu šedesátých a sedmdesátých let, kdy jako studiové sdružení vznikli, svoji skutečnou identitu uchránit a znají ji jen jejich nejbližší spolupracovníci, Gorillaz se od samého začátku nebránili reálná jména uvádět. Nemá smysl si zastírat, že právě to jim umožnilo už od bezejmenného debutového alba (2001) získat mimořádný zájem médií a tedy i publika – rozkřiklo se totiž, že Gorillaz jsou nový projekt Damona Albarna, někdejšího frontmana veleslavné britské skupiny Blur, v 90. letech jedné z nejúspěšnějších na ostrovní scéně i ve zbytku světa. Spolu s ním základní trio tvoří ještě další hudebník Remi Kabaka Jr. a výtvarník Jamie Hewlett. Vizuální stránka věci je totiž pro existenci Gorillaz nesrovnatelně podstatnější než v případě kterékoli jiné kapely.
Kdo prochází studiem
To platí i pro nový projekt Gorillaz Song Machine, který kapela spustila na začátku roku a v jeho rámci uveřejňuje animované videoklipy ke svým novým nahrávkám na sociálních sítích. Jakýmsi souhrnem těchto písní je album, které jich uvádí ve své základní podobě jedenáct, v rozšířené Deluxe edici ještě o šest víc. Dlužno dodat, že nahrávky obstojí i v pouhé audiopodobě, není to pouhá zvuková ilustrace Hewlettových animovaných obrázků.
Gorillaz tvrdí, že album je jakýmsi odrazem rychlosti současného světa, jeho chaosu, kdy hudebníci ani pořádně nevědí, kdo zrovna prochází jejich studiem. „Ale ať se blíží cokoli, jsme připraveni tvořit, jako by nebylo zítřka,“ říkají poněkud apokalypticky, avšak odhodlaně. A po poslechu alba a při vědomí jednak jisté nadsázky, jednak ale současné globální situace (snad už ani není potřeba připomínat, že alespoň nějaká část alba vznikala v době koronavirové krize), jim to lze věřit.
Poznámka o lidech, kteří procházejí studiem Gorillaz, není náhodná. Pro tuhle kapelu bylo vždycky typické, že na svých albech měla řadu zajímavých hostů. Převládaly legendy různých žánrů, nejen popu, ale i soulu, jazzu či rocku, například George Benson, De La Soul, Mavis Staplesová, Grace Jonesová, Snoop Dogg, Lou Reed nebo Ibrahim Ferrer. Na jednu stranu to skoro působí, jako by si Damon Albarn plnil nějaké sny a ve své pozici, kdy mu asi málokdo odmítne, si hrál s lidmi, které měl vždycky rád jako posluchač.
Zároveň to ale vypovídá i o stylu, či přesněji řečeno nadstylovosti celého projektu Gorillaz. Právě ten je jakousi reflexí onoho zmíněného chaosu, typického pro postmoderní svět. A jestli v něčem tento přístup dosáhl svého maxima, je to právě na albu Song Machine, Season One: Strange Timez.
Bez znásilnění
Zvát si na desky nebo koncerty hostující osobnosti zvučných jmen je samozřejmě nápad starý jako populární hudba sama (přesněji řečeno showbyznys, který se okolo ní točí). Někdy jde jen o vítanou „okrasu“, přilákání většího počtu publika nebo oslovení jinak nedosažitelného segmentu posluchačů. Jindy lze hovořit o přátelské výpomoci nebo jen společně sdílené radosti muzikantských přátel, kteří na sebe jindy než ve studiu nebo na pódiu nemají čas. A dost často, což je třetí obvyklý případ, lze hovořit spíš o uměleckém znásilnění, ať už hosta nebo hostitele.
Poslední deska Gorillaz ovšem neodpovídá ani jedné z těchto možností. Vytváří, alespoň na svých nejlepších místech, kategorii čtvrtou. Totiž společnou tvorbu, ve které se zachovává to nejsilnější, nejdůležitější ze známého hudebního obrazu toho kterého účastníka. Což je dáno tím, že ve většině případů se hosté autorsky podílejí na skladbách, v nichž je slyšíme, a ti, kteří kromě zpěvu ovládají i hudební nástroje, přispěli svým partem. A tak tu například slyšíme zcela nezaměnitelnou melodickou baskytaru Petera Hooka z Joy Division, piano Eltona Johna, samozřejmě bicí afrobeatové legendy Tonyho Allena, a Robert Smith z The Cure si kromě kytary zahrál dokonce i na baskytaru a klávesy.
Už tento výčet napovídá, že Damon Albarn při zvaní hostů sáhl skutečně hodně vysoko. Je ale velmi podstatné, že se nespokojil jen s takzvanými legendami, ale přizval hosty vlastně tří generací. Kromě vyložených veteránů a zástupců střední generace, z nichž některé jsme už zmínili, také nahrávky zdobí jména, která současným hudebním světem v různých žánrech skutečně hýbají, ať už je to originální americká popová tvůrkyně St. Vincent, britský raper Skepta nebo malijská hvězda world music Fatoumata Diawara.
Stylem tohoto alba je vlastně nemít styl a přitom držet laťku každé složky co nejvýše. Právě v tom je jeho síla. A právě v tom možná odráží současnost víc, než mnoho jiných, naoko daleko sevřenějších desek.
