Lidovky: Jaké to bylo, nazkoušet inscenaci a přesunout ji do skladu?
Jsem takový pán, kterého baví stavět hrady z písku. A Faust bylo hezké zkoušení. Takže teď odpočívá narozený v lásce, a až to bude možné, tak jej předvedeme publiku – už teď tu hru máme rádi pro to, co jsme při jejím zkoušení zažili. Hru o lásce, která byla sen.
Lidovky: Premiéra byla bez diváků?
Spíš jsme si to jen tak zahráli bez zastavení – každý si mohl vzít do hlediště pár přátel, ale já do toho projíždění tu a tam něco řekl. Pak nám těch pár diváků chtělo ukázat, že se jim to líbilo, začali tleskat, ale já je poprosil, aby neblbli. Premiéra teprve bude.
Lidovky: Jak se změnil váš život po odchodu z Provázku?
Jsem každé dva měsíce jinde. Anebo tedy v domě, který jsem si postavil, jak má doktor Jurovic ty koně. Tenkrát před lety, co se to všechno tak propadlo, říkal jsem si, že nejspíš umřu, a tak jsem prodal své brněnské majetky a postavil dům co nejdál od toho města. Tři roky ho pak stavěl – v Roudnici u Rýmařova a jsem tam myslím šťastný.
V různých divadlech po zemi domluvil si, co kde budu režírovat jako host, začalo to Molierovým Zdravým neMocným, Kunderovou Ptákovinou, teď to pokračovalo Faustem, po něm přijde Weinbergerův Švanda dudák v opeře Národního a Marat/Sade zase v tom Rokoku. Prostě stal se ze mne obchodní cestující s talentem režiséra. Je to romantické, ale trochu z těch různých postelí pobolívají záda...
Lidovky: Netoužíte po angažmá?
Měl bych to tak radši, zažil jsem v tom smyslu krásné časy v Hradci Králové i v Brně na Provázku. Že se nechodilo spát, pořád se mluvilo o snech, poslouchala se hudba v noci na střeše. Tedy v to věřím i teď. Jen je otázka, v kterém divadelním domě a v kterém městě to bude naposled.
Lidovky: A bude se ještě hrát divadlo?
Určitě, všichni budeme už brzo naočkovaní. Všechno se zase obnoví. Jen se nesmí používat síla a kategorické zákazy.
Lidovky: Nebojíte se, že nastane divácká krize?
Nepochybně nějaké změny nastanou. Po sametové revoluci také jedna generace víceméně skončila. Ale vůbec není vyloučeno, že nám to všem naopak celé poslouží k větší opravdovosti. Propadání se do snů o mravnosti v době, která si začíná s nemravností. Cynismem. Demagogiemi a lživým měšťáctvím. A to zas budou fronty! Radost z dotýkání.
Lidovky: Vrátil jste se i k filmu, a točil jste dokonce v cizině. Můžete ten projekt přiblížit?
Film se jmenuje Bandité pro baladu a je o tom, jak jedno divadlo, jeden pěvecký sbor a jedna filharmonie jedou do Koločavy na Podkarpatskou Rus, aby tam všichni dohromady zahráli Baladu pro banditu. A ještě za nimi helikoptérou letí sraz celebrit – vznášedlo je přitom raritní, urve při letu vrtuli. Koločava je území, kde si lidé pamatují Československo, respektive to, že byli ne ještě dávno jeho součástí. Vše, co je české, tam pořád hezky zní. Je milováno. Cítil jsem se tam hezky.
Když mě tam pánové z nakladatelství Větrné mlýny Řehořík a Minařík, kteří film koprodukují, poprvé vezli, tak jsme seděli v restauraci a já zamířil na toaletu. Zjistil jsem, že na pánském záchodě je spousta holek. Dámské oddělení bylo komplet obsazeno a ty ženy, co se nevešly, šly tedy alespoň na pány, nalíčit se pěkněji, než posud byly. Když jsem se jich ptal proč, sdělily mi, že přijeli Češi – západní filmaři. Že se tam chystá velkofilm a musí teď býti Koločava nádherná. Ať se rovněž napudruju. Oni nás tam pořád ještě mají za vlastní, bez potíží prokážou bezpodmínečnou lásku na záchodě.
Lidovky: Je to tedy další filmová verze Balady pro banditu?
Ne, je to příběh o tom, jak se tato Balada pro banditu měla v Koločavě hrát a co všechno se přitom nepoštěstilo. Kdo umřel, kdo koho pomiloval, kdo koho zradil, kdo koho ne úplně šťastně zachránil. Přitom plán odehrát tam to představení se rovněž nenaplní, všecko rozmetá krupobití a ani ty různé obřady moc nevyjdou. Jihočeská filharmonie se ztratí v lese, helikoptéra urazí kus střechy baráku, co hostil Sudého. To je role, co měl původně hrát Jiří Pecha – už jsme měli naplánovaný i první natáčecí den, pak ale ani na ten první nedošlo... A tak hraje tu roli Norbert Lichý.
Lidovky: Jste i autor scénáře? A koho jste ještě obsadil?
Jsem tím autorem společně s Milanem Uhdem, protože výrazně citujeme dějovou linku Balady pro banditu a jsou tam všechny ty krásné písničky Miloše Štědroně zas na Uhdeho texty. Zpívá je ve filmu celá Koločava.
V rámci toho míhání jsou tam pak i ústřední představitelé: Tereza Marečková hraje Derbakovou, mladou koločavskou dívku, nalíčenou místy i hodně překotně, Jan Zadražil hraje Vydražila, co chce vyjít se všemi – idiot. A Dominik Teleky hraje notorického záskokáře Navekyho, tedy zase tak nějak sama sebe. A pak ještě Miroslav Donutil hraje Vynutila, Bolek Polívka postavu jménem Boleslav Ohřátý. Miloš Štědroň Miloně Štědrého. Toho si hrozně podají celníci.
Lidovky: Už je dotočeno?
Ano, ale není dostříháno a hlavně nás čekají dva měsíce zvukových prací, ty loňské se nestihly kvůli pandemii. Odhaduji, že vše bude hotovo v červenci. Premiéra do roka. Všechny ty filmy za poslední rok si pak budou muset hodit korunou. My jsme film o lásce. Budeme spíše později.
Lidovky: Co vás opět svedlo s filmem?
Měl jsem víc pomyslů na toto téma, konkrétně šlo o film o Leoši Janáčkovi pro Čestmíra Kopeckého, ten nejspíš teprve bude, a pak o film na téma Dostojevského Běsů. To jsme několik let zkoušeli psát s Janem Budařem, ale nějak to nešlo. Anebo já to neuměl. Pořád jsem v nějaké zkušebně uhranutě zíral na herce a říkal jim Výše, Tajemněji, Závratněji a níž.
Nešlo se pro všechno toto propadání do snů o moderní české činohře uvolnit pro psaní s Budařem. Zkoušeli jsme to nakonec alespoň po víkendech, ale prd, Honza byl dost naštvaný, že se vůbec již nesoustředím a potají zas myslím na pondělí. Tak jsme to vzdali, Jan si už vše píše sám. Ale hned když jsem odcházel z Provázku, ozvali se mi ti kluci z Větrných mlýnů. Jsou to laskaví lidé.
Lidovky: Za odchodem z Provázku už jste udělal definitivní tečku?Vždy to trochu pobolívá, ale ono divadlo miluji a přeju mu štěstí a odvahu. Totéž platí i pro ty, s kterými jsem tam patnáct a víc roků pobýval, mám je bezpodmínečně rád. Přeji jim zdraví a divokost. Aby se nezklidnili. To by se Scherhaufer vztekl a profesor Srba obstaral úkazy na nebi.
Lidovky: Začal jste tedy jiný život?
No, budu nejspíš vždy divný chlapec, kterému nejde snadno rozumět. Umím na divadle stejně milovat a obdivovat jako být nehorázný. Vždy si najít herce, kteří to dokážou, v těch mých konstrukcích z lásky a třeštivosti neztratit se, kralovat. I tedy když se s některými tu a tam rozejdu, je to jen trýzeň v cestě za nezpochybnitelností. A naše usmíření jsou posléze nečekaně hezká. To je holt už taková má vlastnost, znovu a znovu v cestě za neobyčejností neváhat být nekompromisní. Nejde mi o pohodlí. Lásku vycválaných hřebců. Jde mi o to pracovat s lidmi, jejichž talentu věřím.
Teď jsem nadšený z mladého souboru Městských divadel pražských, třeba Kryštof Krhovjak, který hraje Fausta, byl při vší té zase horečnaté práci skvělý. Anebo Anna Marie Fialová jako Markéta-joj! Ivan Lupták... Úplně tatínkovsky mě potěšilo, jak se všichni líbili Jiřímu Suchému a Jitce Molavcové, když se na nás přišli podívat na zkoušku. Jiří nám pak slíbil napsat ještě sloku Motýla. To je taková ta píseň o muži, co si vzal do hlavy, že lítat z kytky na kytku ho nebaví. A rozhodl se pro nejkrásnější květ a jenom pro něj hodlá žít.
