Unesená, zneužívaná, zachráněná? Film Room je víc než nervydrásající thriller

Skutečné případy jako únos Nataschy Kampuschové nebo zneužívání Elisabeth Fritzlové ukázaly, jak bizarní situace může uprostřed naší civilizace nastat. Autorka knižní předlohy a scenáristka filmu Room Emma Donoghueová se pokusila prozkoumat vše, co taková mezní zkušenost přináší svým obětem. A to nejen v čase nesvobody a traumatických zážitků, ale také potom, co vše už zdánlivě dobře dopadlo.

Do příběhu vstupujeme ve chvíli, kdy unesená Joy Newsomová připravuje oslavu pátých narozenin svého syna Jacka. Ona sama je v malém zvukotěsně uzavřeném zahradním domku vězněna už více než sedm let – muž, kterému s Jackem říkají Starý Nick, ji unesl, když jí bylo sedmnáct. Její miniaturní domácnost má svůj řád, své rituály, dalo by se říct, že život tu plyne v poklidu. Prvotní bolest odezněla, projevy vzdoru jsou také minulostí. Joy (pro Jacka je to „Ma“) nachází smysl života a zdroj síly v péči o synka. I v maličké místnosti se například snaží dopřát mu pohyb – Jackův běžecký trénink (sama Joy bývala talentovaná atletka) je nezapomenutelný. K narozeninám mu v improvizovaných podmínkách peče dort – ovšemže ale ne takový, jaký lze vidět v televizi, jediném zdroji Jackových představ o podobě skutečného světa.

Kritickým momentem jsou večery, kdy Nick přichází za Joy, ale i pro tyto příležitosti se našla metoda, jak Jacka co nejúčinněji ochránit. Jak dlouho ale může takový život trvat?

Navzdory zdánlivé kapitulaci Joy pevně počítá s návratem do normálního světa. A když se ukáže, že Nick přišel o práci a je čím dál labilnější, rozhodne se k akci, ve které hlavní role připadne malému Jackovi. Joy musí chlapci, který nikdy nebyl venku, vysvětlit, co tam uvidí a jak se má chovat, aby osvobodil sebe i svou matku...

Režisér Lenny Abrahamson tady vystřihl nervydrásající thriller se vším všudy, včetně trochy toho přehánění. Joyin plán má asi tak desetiprocentní šanci na úspěch a situace, do které Ma Jacka dostane, by pro něj ve skutečnosti znamenala spíše jistou smrt než vysvobození. S přimhouřeným okem lze však následný happy end přijmout – až na to, že to žádný happy end není. Zprvu je zdánlivě vše na dobré cestě. Joy vplyne do světa, jako by jej opustila teprve před nedávnem – byť ji trochu zaskočí, že její rodiče spolu už nežijí a matka má nového přítele. Nejde však o nic dramatického, vztahy v rodině jsou korektní. Jack si zvyká pomalu, ale v pěti letech má podle odborníků ještě velkou šanci na úplné začlenění do běžného života.

Příliš velký svět

A přece situace spěje k bodu, který bude pro Joy a Jacka těžší zkouškou než celý pobyt v zajetí. Svět je pro Jacka příliš velký a Joy vystavuje otázkám a pochybnostem, které ji dosud ani nenapadly nebo jež potlačovala.

Zvyknout si na svobodu je skoro stejně těžké jako zvyknout si na útisk, dokládá Abrahamsonův snímek věrohodně. A idylickým domovem může být i vězení, když jsme nic jiného nepoznali. Teprve když se Jack a Ma dokážou dosavadní etapě svého života postavit tváří v tvář a rozloučit se s ní, mohou žít dál.

Působivost snímku z velké části stojí na vynikajících výkonech ústřední dvojice – americké herečky a zpěvačky Brie Larsonové v roli Joy a Jacoba Tremblaye coby Jacka. Z vedlejších hereckých partů stojí za vyzdvižení výkon Wendy Crewsonové jako moderátorky televizní talk show – bez karikování a přehánění ztvárnila usměvavé mediální monstrum, které dokáže svou naivní oběť zahnat do kouta a rozebrat na součástky, aniž by mu záleželo na tom, co tím způsobí.

Snímek Room se snaží jít pod povrch a za horizont obvyklého vyprávění o podobných událostech, které veřejnost zpravidla zajímají jen v té nejkřiklavější fázi. Nabízí citlivý obraz hlubokého vztahu matky a dítěte a pozoruhodnou studii lidské schopnosti adaptace.