Na Mezinárodním filmovém festivalu v Berlíně před třemi lety oslnilo drama bratří Tavianiů Caesar musí zemřít. Polodokumentární výprava mezi římské vězně inscenující Shakespearovu hru získala prestižního Zlatého medvěda – a vrátila do středu pozornosti dvojici italských režisérských klasiků. Tehdy osmdesátiletý Vittorio a jeho o dva roky starší bratr Paolo Tavianiové divákům Berlinale připomněli, že s odvážnými, vnitřně naléhavými koncepty nemusejí přicházet jen progresivní mladší režiséři – takoví, jakými byli oni sami na počátku společné tvůrčí dráhy.
Bratři Tavianiové se mezinárodně prosadili až v 70. letech. Stejně jako v kostýmním povídkovém snímku Úžasný Boccaccio, který právě přichází do českých kin, hrály v jejich společensky aktuálních dílech důležitou roli kulturní konfrontace. Snímek Padre padrone (1977) byl příběhem negramotného sardinského pastýře, který dosáhl klasického vzdělání, a Noc svatého Vavřince (1982) zase reminiscencí pohnutých válečných událostí prožívaných malou holčičkou. Oba filmy byly ve své době oceněny na festivalu v Cannes, až donedávna však byli bratři Tavianiové vnímáni jako dožívající klasici, kteří čas od času diváky obšťastní dalším kultivovaným dílem.
Otevřená forma filmu Caesar musí zemřít se odráží i ve volné adaptaci renesanční klasiky:Úžasný Boccaccio má totiž charakter snímku zahleděného do minulosti jen zdánlivě. Rozmarné i drsné příběhy italského humanisty inspirovaly režisérské sourozence k nadčasové výpovědi, která má však kořeny v naší evropské realitě. Nejznámější Boccacciovo literární dílo tak znovu potvrzuje kredit nevysychajícího inspiračního zdroje, z nějž čerpal už Shakespeare.
V oblasti filmu zůstává nejznámější adaptací Dekameron krajana Tavianiů – režiséra Piera Paola Pasoliniho. Snímek, který v roce 1971 provokoval směsí levičáctví a estetizované, explicitní „lidové“ sexuality, dnes působí zastarale. Trvalost poselství Úžasného Boccaccia samozřejmě prověří čas, dost často se ovšem potvrzuje, že klasický přístup vydrží zkoušku časem lépe než dravé snahy o aktuálnost.
Mor jako obraz ohrožené reality
Pier Paolo Pasolini ve svém Dekameronu zrušil pevný boccacciovský rámec, ve kterém si deset vznešených mladíků a dívek krátí čas vyprávěním příběhů. Bratři Tavianiové naopak tento rámec zvýraznili. Do popředí se dostává morová rána, která skupinku hrdinů v létě 1348 vyžene z rodné Florencie. Město, krutě postižené ničivou nákazou, se stává obrazem „globální“ apokalypsy, v níž všechny obyvatele bez výjimky opouštějí dosavadní jistoty. V ulicích kdysi prosperující metropole zanikají základní společenské i morální vazby: v obavě o život se rozpadají rodová a citová spojení, přirozená sociální partnerství i náboženské dohody. Úžasný Boccaccio tak vlastně v historických kulisách rozehrává stejnou situaci jako žánrové katastrofické snímky typu Shyamalonova Stalo se, Soderberghovy Nákazy či Forsterovy Světové války Z. Autoři se navíc vzdali tradičního čtení, takže oslabili oblíbené „lascivní“ a dráždivé erotické motivy a vrátili vyprávění nevinnost.
Desítka hrdinů nachází útočiště v opuštěné vile za městem a dny tráví vyprávěním příběhů (kterých si tvůrci vybrali jen pět). Požadavek cudnosti způsobuje i to, že v noci se každý z protagonistů ocitne sám – jen se svými vlastními děsivými vzpomínkami, obavami a strachy. Příběhy, ve kterých milostný cit pravidelně vítězí nad všemi úklady včetně lhostejné definitivy Smrti, jsou vyhrazeny slunným, horkým dnům tráveným společně v idylické přírodě. Ta je ke skupince uprchlíků laskavá, takže netrpí hlady ani tísní.
Úžasný BoccaccioItálie, Francie 2015 Režie: Paolo a Vittorio Tavianiové Hrají: Paola Cortellesiová, Carolina Crescenbtiniová, Flavio Parenti, Vittoria Pucciniová, Kim Rossi Stuart Premiéra: 10. 9. |
Kameraman Simone Zampagni dává vyniknout přirozené kráse krajiny i půvabu zkušených herců a hereček (kteří hrají postavy mnohem mladší, než jsou sami). Příroda, jež v díle bratrů Tavianiů bývá pravidelně nedotknutelným obrazem krásy, tak zrcadlí svět fantazie, v němž je jedinou trvalou hodnotou láska a rozhodujícím hybatelem příběh. Autoři Úžasného Boccaccia kladou hlavní důraz na tvořivou sílu slova a moc vypravěče, který dává tvůrci i jeho posluchačům alespoň na chvíli zapomenout na chaotickou, děsivou realitu.
Úžasný Boccaccio tak není únikovým dílem, ale dílem o nemožnosti úniku. Hrdinové vědí, co se děje v realitě jejich domova, a vědí, že se do ní musejí vrátit. Léčivá a posilující moc krásného příběhu je ovšem bude při návratu provázet – což platí i pro diváky tohoto výjimečného filmu.