Před sedmi lety polská režisérka Agnieszka Hollandová natočila třídílný film Hořící keř, který získal 11 Českých lvů. Nyní světoznámá absolventka pražské FAMU přichází s dalším českým projektem. Film Šarlatán podle scénáře Marka Epsteina je volně inspirovaný příběhem léčitele Jana Mikoláška, který vedle desetitisíců obyčejných lidí léčil také špičky nacistického i komunistického režimu, což jej ale neochránilo před perzekucemi.
Před nedávnem také Agnieszka Hollandová vyslala do světa svůj film Mr. Jones, natočený na motivy osudu velšského novináře Garetha Jonese, který ve 30. letech odhalil pravdu o hladomoru na Ukrajině, jeho svědectví však zarytě odmítal nejen Sovětský svaz, ale také Západ.
K rozhovoru dorazila Agnieszka Hollandová v dobré náladě a místo podání ruky, které pandemický bonton zapovídá, zkušeně nabídla šťouchnutí loktem.
  |
LN: Za normálních okolností by se tento rozhovor odehrál už na jaře, kdy měl Šarlatán původně přijít do českých kin. Pandemie ovšem se všemi plány zamávala. Jak ovlivnila váš pracovní program?
Změnilo se toho hodně. Zasáhlo to promování dvou mých filmů, předchozího snímku Mr. Jones a pak právě Šarlatána. Pak jsem měla v Paříži dělat nový seriál pro Apple TV, to se také zastavilo. V podstatě až před třemi týdny, do té doby jsem na tom pracovala alespoň na dálku. Naštěstí se ukázalo, že filmu Mr. Jones ta složitá doba zřejmě jaksi pomohla, stal se ještě relevantnějším, takže ve Francii to byla po otevření kin událost, měli jsme skvělé tržby. Já ani distributoři jsme nepočítali, že to bude tak dobré. Ve Spojených státech sice dali Mr. Jonese jen na platformy, ale i na těch to bylo v první desítce filmů. A ohlas byl také dobrý, vyšlo množství hodně hlubokých článků v důležitých médiích, jako jsou The New York Times nebo New Yorker. Jak to bude se Šarlatánem, uvidíme. Je to takové novorozené děťátko, takže bychom šíleně chtěli, aby se dostalo do světa. Naštěstí jsme s ním stihli Berlinale a ještě budou Benátky, ovšem ve stínu toho viru. Několik kamarádů kritiků mi psalo, že se rozhodli tam raději nejet.
LN: Vy se ale nebojíte?
Snažím se být opatrná. Když jsem byla v Paříži, kde jsem ještě před karanténou velmi intenzivně promovala Mr. Jonese, začala jsem už mít trochu strach, abych to nepřehnala, protože Francouzi ještě pořád líbají... Jakmile potom Macron rozhodl, že to zavře, odjela jsem do svého domu v Bretani a do Prahy jsem teď přijela odtamtud. Takže pět měsíců jsem strávila u sebe doma na jednom místě, až na několik cest do Paříže kvůli seriálu, a bylo to příjemné. Nemohu si stěžovat, myslím, že nejhorší to bylo pro lidi v malých bytech v městech, ještě s dětmi, které nemohly chodit do školy.
LN: Čím vás nejvíc zaujal scénář k Šarlatánovi?
Především je ten scénář velmi dobrý. Marek Epstein je skutečně velmi talentovaný scenárista a vypravěč a tady myslím, že vystihl takovou rovnováhu mezi tím, co se odehrálo ve skutečnosti, a tím, co to vzbudilo v jeho představivosti. Já totiž nemám ráda takové ty tradiční biografické filmy, hagiografické nebo edukační a prostě suché. Tohle bylo napsané jako fikce a to mě přitáhlo z hlediska literárního. Také se tam klade hodně otázek a nedávají se odpovědi, což mám ráda. A je tam hodně témat, která mě zajímají. Otázka léčitelství a přírody. Pýcha člověka, který má zvláštní dar, a cena, jež se za to platí. A taky jak se člověk ve 20. století stává hračkou v rukou různých režimů. Konformismus a zbabělost, strach z vlastní identity a zároveň láska – je tam toho opravdu dost.
LN: Ústřední postava vašeho filmu je homosexuál, jehož touha je ovšem v konfliktu s jeho křesťanským přesvědčením i v rozporu s tehdejšími zákony. Jak moc právě tohle formuje jeho charakter?Homosexualita, která musí být zapřena, potlačena a ukryta kvůli společnosti a kvůli tomu, že není ve shodě s jeho sebeobrazem, jejž by chtěl ukázat světu – ano, to je naše téma. Když homosexualita nemá takové to napětí mezi společností a vlastní totožností, je to prostě láska nebo zklamání z lásky, prostě normální milostný příběh. Ale kvůli tomu, že pořád v některých státech a ve většině společnosti i v těch vyvinutých zemích je kolem toho pořád nějaké napětí, zůstává to tématem, které vyjadřuje i takovým symbolickým způsobem strach z vlastní totožnosti.
Například v Polsku je teď situace velmi nepříjemná, protože vláda a církev prezentují LGBT komunitu jako veřejného nepřítele, kolem prezidentských voleb to byla jejich hlavní zbraň. Ovšem na druhé straně v Polsku vzniklo několik filmů, kde se o homosexualitě mluví otevřeně a pozitivně a ty filmy se hrají v kinech a byly částečně financovány přes polský filmový institut, takže je to taková schizofrenie. V Polsku se teď perou dvě doby, které jsou nekompatibilní. To se ale odehrává třeba i ve Spojených státech, polarizace společnosti na dva tábory, ten otevřený a ten zavřený.
LN: Jak se vám pracovalo s představiteli hlavního hrdiny Ivanem Trojanem a s jeho synem Josefem? Byla to velká výhoda, moci je obsadit do různých časových rovin vyprávění?
To bylo skvělé, takový dárek od boha. Pepa je také talentovaný herec, velmi ambiciózní a poctivý v přípravách a tímhle se Ivanovi velmi podobá. Je vidět, že nejenom fyzicky, ale i duševně je mu blízký.
LN: Jaký vliv měl zejména Ivan Trojan na to, jak jste zformovali postavu Jana Mikoláška?
Samozřejmě velký. Když si zvolím herce, nechám mu maximální svobodu, aby uplatnil svoje prožívání a svoje nápady. Diskutovali jsme hodně, na začátku to byl takový trochu souboj, já jsem to tlačila k té temné straně, Ivan k té světlé, pak jsme našli jakousi rovnováhu. Všechno je otázka důvěry. Ivan je šíleně čestný člověk. On v podstatě neumí lhát, což je asi někdy pro něj nevýhoda. A zároveň herec předstírá. Takže on se snaží předstírat, aniž by lhal. Takovouhle postavu, která vyžaduje takové hlubší angažmá, si musí nějak vnitřně přivlastnit.
LN: Také jste se po Hořícím keři znovu pracovně sešla s kameramanem Martinem Štrbou. V čem ten je osobitý?
Martin je umělec, velmi citlivý a velmi skromný. Nikdy mu nejde o žádné výrazné efekty, ale o takovou obrazovou, ale i psychologickou pravdu. Velice si ho vážím a velice ráda s ním pracuji. Uvědomila jsem si u té poslední spolupráce jednu věc, že se stávám trošku příliš autoritativní, že míň vyjednávám a diskutuji a že jsem ho tak trošičku zotročila, tak jsem se potom snažila to v sobě přece jen změnit. Martin je skvělý člověk – a víte, vůbec jsem měla štěstí, že pokaždé, když jsem natáčela v Čechách, mě obklopovali lidé s nesmírně čestným a hlubokým a skromným přístupem k práci.
LN: Za jakési pojítko mezi Šarlatánem a Hořícím keřem lze považovat postavu právníka, respektive právničky, kteří se snaží dosáhnout spravedlnosti i v nespravedlivém systému. Je tohle pro vás důležité sdělení, že má smysl se snažit, i když to zdánlivě nepřináší žádný znatelný výsledek?
Já myslím, že snaha je důležitá, i když třeba ve výsledku ztroskotá. Teď třeba v Polsku se ten politický boj hodně točí kolem právníků. Soudci se stali hlavními bojovníky za spravedlnost, stejně jako advokáti. V nějaké obyčejné době právník je právník a je to taková technická záležitost, ale když je základ spravedlnosti ohrožen nebo negován, stává se osobní odvaha a věrnost těm principům a hodnotám šíleně důležitá a ten právník se stává hrdinou. Momentálně největší hrdina polského veřejného života je takový docela skromný člověk, komisař pro lidská práva Adam Bodnar. Je to poměrně mladý člověk, absolutně skvělý, čestný a neústupný, skutečně hrdina naší doby. I když vypadá jako takový úřada...
LN: Když jste stála v čele Evropské filmové akademie, velmi důrazně jste usilovali o propuštění filmaře Olega Sencova, vězněného v Rusku. To se nakonec stalo, i když ne úplně hned. Myslíte, že vaše snaha měla na jeho osvobození zásadní vliv?
To se nikdy neví. Když něco takového děláte, máte proti sobě autoritářskou zeď a nikdy nevíte, jestli se vám podaří do ní prorazit skulinu. Ale je jisté, že pokud se něco podobného nedělá, nemůže to mít úspěch. Můžete si být jistí, že pokud ten tlak není, ten člověk může klidně v tom vězení i zemřít. Pochopitelně je to obrovská satisfakce, když se zachrání jeden lidský život. Bohužel není jen Sencov, toho jsme si vybrali, protože je to filmař a také s ním můj místopředseda měl rozpracovaný projekt. Tahali jsme za všechny možné šňůrky k politikům na nejvyšší úrovni a snažili se je motivovat, aby za něj bojovali. A on se taky choval tak statečně a skoro hrdinsky, že se za něj dobře bojovalo. A teď je na něm, aby bojoval za ty ostatní. A zároveň chce zase dělat filmy, je filmařsky strašně vyhladovělý.
LN: Když se ještě vrátím k vašemu předchozímu snímku Mr. Jones – mimo jiné vypráví o tom, že pokrokový Západ ve 30. letech tak strašně toužil po tom, aby fungovala sovětská levicová utopie, že byl ochotný zavírat oči před jejími strašnými faktickými dopady. Není tohle jedna z dnešních hrozeb, že se lidé toužící po lepším světě stanou v dobré víře pomocníky nějaké nadcházející totality?
Když se podíváme, jaký byl tehdy kontext – důsledky 1. světové války, která stála život milionů lidí, následná pandemie španělské chřipky, jež si těch životů vzala ještě víc, pak globální finanční krize, zrod fašismu –, v tom okamžiku je srozumitelné, že nadějí lidstva byl Sovětský svaz a Stalin s tím, co proklamoval – rovnost, bratrství, vzdělání, zdravotní péče... To byl neodolatelný objekt naděje. Dneska máme trošku jinou situaci v tom, že nemáme výraznou novou ideologii. Komunismus a fašismus, to byly dvě úplně nové ideologie, které odpovídaly na tu první velkou krizi kapitalismu. Teď máme velmi hlubokou krizi globalizace a odpovědi, které zleva nebo zprava dávají různí populisté, jsou v podstatě recyklát toho, co už tu bylo ve 20. století. Nejsou tam nové, strhující ideje, vrací se jen staří démoni, jako určitý bolševismus nebo fašismus, případně náboženský fundamentalismus, ale to všechno je recyklace. Takže to nebezpečí je zároveň v nedostatku výrazných hodnot, které by mohly upoutat nynější novou generaci.
Je tu kritická klimatická situace, která je úplně novým a skutečným a nebezpečným jevem, ovšem jak se k tomu postavit politicky, není ještě jasné. Nenarodila se nová politická idea, jak se vyrovnat s novou situací lidstva a novými jevy, jako jsou pandemie, klimatická krize, následky globalizace, uprchlická vlna, ale třeba i proměny ve vztahu k genderu. Je toho strašně moc a není nápad, jak to pojednat, protože tradiční jazyk západní liberální demokracie se najednou ukazuje jako mrtvý. Takže jsou tu nebezpečí, ano.
Co mě na tématu Mr. Jonese zejména zajímalo, je taková triáda, která když nastane, hrozí kolaps. Korupce médií, zbabělost a nedostatek představivosti vlády a lhostejnost veřejnosti. Pak je možné všechno a já myslím, že dnes se k tomu právě blížíme.
LN: Teď to vypadá, že se hroutí autoritářský režim v Bělorusku. To je v rámci všech ostatních událostí přece jen dobrá zpráva, ne?
No uvidíme, ještě ta pomyslná bestie není mrtvá. Ale vypadá to snad nadějně. A je na tom zajímavé a úplně moderní a nové, jakou roli tam v té opozici hrají ženy. Nejenom političky. Když se díváte na záběry z ulic, jsou tam ženy, ženy a ženy. Tak doufám, že tohle ten režim nepřežije. Ale jak to teď vidíme v Polsku, v Maďarsku i trochu v těch ostatních postkomunistických zemích, vybojovat svobodu je leckdy snadnější než ji udržet.
