Čtvrtek 11. srpna 2022, svátek má Zuzana
  • schránka
  • Přihlásit Můj účet

Lidovky.cz

V Praze vystavuje fotograf Alex Webb. Komorní pojetí výstavy vlastně úplně stačí

Kultura

  8:00
PRAHA - V pražské Leica Gallery vystavuje do šestadvacátého srpna americký fotograf Alex Webb. Je mu šestašedesát let a skoro dvě třetiny svého života fotí v barvách prestižní agentury Magnum Photos. Škoda že v Praze dostal tak malý prostor: v komorní Leice jsou k vidění zhruba dvě desítky jeho prací, přičemž autor by hravě zvládl bohatou retrospektivu v plnohodnotné galerii, třeba v Rudolfinu, třeba v Doxu

Intenzivní Haiti. Bombardopolis tak, jak ho viděl Alex Webb. foto: ALEX WEBB

Bezútěšné parkoviště

Alex Webb začínal na přelomu šedesátých a sedmdesátých let s černobílou. A fotil především na existenciální, lehce úzkostnou, zneklidňující notu: pouliční život v Americe, hlavně v New Yorku. Zabíral třeba, jak vzpomíná, „bezútěšné parkoviště osídlené nepolapitelnými lidskými bytostmi, ztracené děti připoutané v autosedačkách a psy bloumající ulicemi“. Tedy nic, co by dějiny fotografie, a samozřejmě nejen té americké, dobře neznaly. Pár let nato ale Webb navštívil náhodou Haiti a jeho vidění se změnilo. Zůstal sice nadále věrný lidské figuře v pohybu, ale vdechl jí nový, intenzivní život – přešel k barvě.

Našel se v poloze na pomezí dokumentární a výtvarné fotografie. Na jedné straně ryze humanistický rozměr; přesně ten, s nímž agentura Magnum Photos po druhé světové válce vznikla. Na druhé straně pak funkční koketerie s malbou, zájem o kvality a náboj monochromních ploch, ale i světla a stínu. Výsledkem jsou snímky, které fungují jako obraz i text: dá se na ně dívat, dá se v nich číst. Vyprávějí pestré a vrstevnaté útržky nejrůznějších příběhů. V hlavní roli člověk, jeho emoce, jeho tělesnost, jeho zklamání, jeho očekávání.

Fotografie jako film

Webb prostě s barvou dospěl, nabil své fotografické dílo jak osobitostí, tak vnějškovou atraktivitou. Jistě ne náhodou se toulá bezvýhradně na jihu, ve fotogenických, barvami hýřících, přímo sálajících městských krajinách. A nejen na Haiti, také na Kubě, v Mexiku, v Řecku, v Indii. Zatímco jeho dřívější, černobílé snímky se obracely k minulému a pokračovaly v tradici imaginativní, snově-melancholické fotografie, pěstované s gustem už meziválečnou avantgardou, jeho barevné práce míří jasně k dnešku – jsou to motivické koláže, postmoderní skládačky, přesné a vnímavé kompozice symbolicky nabitých prvků.

Třeba záběr z Haiti, datovaný 1986. Vše nahuštěné, intenzivní, přeludné. Bezprostředně naléhající na diváka. Tváře, hlavy lidské i zvířecí, plechová cedule se zašlým nápisem, sedlo; žena s červeným šátkem na hlavě, muž s cigárem, stín chlapce; pohled do černého chřtánu domu, kam vstupuje jiná žena, průhled do úzké uličky v zadním plánu – a k tomu název té lokality: Bombardopolis. To už není fotografie, ale rovnou film, na který se dá koukat desítky minut. Takže ten komorní formát pražské výstavy Alexe Webba vlastně stačí…

Autor:

Tenkrát před 40 lety. Veteráni z Pitavalu Krampol, Zedníček a Frej vzpomínají

Premium Jak je to dávno, co se prvně Pavel Zedníček, Jiří Krampol a Ladislav Frej sešli na natáčení seriálu Malý pitaval z...

Žena má mít dítě, když je zamilovaná, říká psychogynekoložka Máslová

Premium Ženy dělají velkou chybu, když mateřství příliš plánují, tvrdí psychogynekoložka a internistka Helena Máslová. „Vhodná...

Nebezpečný pro Česko. Proč stát nechce uzbeckého zápasníka Muradova?

Premium Mnoho let hrdě nastupoval do klece i s českou vlajkou na zádech. V malém evropském státě prorazil do velkého světa...

WOLIP s.r.o.
Mechanik měření a regulace

WOLIP s.r.o.
Olomoucký kraj
nabízený plat: 35 000 - 42 000 Kč

Mohlo by vás zajímat