Lidovky.cz: Jste básnířka a aktivistka. Jde to dohromady? Má být literatura politicky a společensky angažovaná? Po všem tom, k čemu tohle angažmá přispělo ve 20. století?
Asi to nejde dohromady vždycky. Ale to je normální. Píšu taky intimní lyriku. Někdy ji sdílím, někdy ne, někdy ji dám číst pouze adresátovi. Ani moje básně o válce nejsou slogany. Jsem v poezii spíš přítel, co rozumí. Možná psycholog, který naslouchá a pak přemýšlí, než něco poznamená. Pokud básník publikuje své dílo a stane se veřejně známou osobností, má určité povinnosti. Musí být odpovědný za každé slovo, musí reagovat na události a deklarovat svůj postoj k nim. Protože ovlivňuje veřejné mínění.
Tou reakcí ale nemyslím politickou zaujatost, službu stranickým cílům a zájmům – to je vždycky smutný pohled… Myslím, že není nic důležitějšího než pravda. Důvěru lidí si musíte odpracovat, zasloužit! Tady se moje poezie prolíná s mým aktivismem, Oksana básnířka s Oksanou veřejnou aktivistkou a dobrovolnicí. A jedno pomáhá druhému.
Ruské plány na obnovu Mariupolu: ignorace civilistů, z Azovstalu bude park |
Lidovky.cz: Jak jste se dostala k psaní?
Přivedla mě k němu matka. Psala mi básně. Dodnes mohu citovat kteroukoli z nich. Myslím, že jsem se naučila mluvit rovnou v rýmovaných verších. Jsem jí za to neskonale vděčná. Přečetla mi spoustu knih, ale teprve díky jejím veršům jsem pochopila, že kouzlit se dá i vlastníma rukama.
