Vánoční kouzlo Převelikého klanění funguje i letos

Vůbec nejsem příznivcem několikanásobných režisérských návratů k jednomu a témuž textu. V tomto případě však učiním výjimku z důvodu snesených níže.

Za prvé: Pitínského divadelní pastorela je mimořádně kvalitním textem – ve scénáři zajímavě těžícím z lidového divadla a v jímavých verších zase odkazujícím až kamsi k tradici skvělých katolických básníků Moravy.

Za druhé: divadlo samo přiznává, že jde vlastně o obnovenou premiéru, s níž jmenovaný soubor vyjel před šesti lety do České národní budovy v New Yorku a posléze ji zopakovalv Brně.

Za třetí: viděl jsem všechny Morávkovy české Betlémy a tento poslední není vůbec marný.

Symbolicky u Havlova srdce

Není v recenzi potřeba šermovat historickými událostmi. Přesto mi v tomto případě přijdou jisté souvislosti více než parádní. Pitínského a Morávkův Betlém v roce 2006 na americké půdě přilákal dva mimořádné světové dramatiky: anglického Toma Stopparda a českého Václava Havla.

Není od věci, že Provázek vyrukoval s nejnovějším Betlémem právě nyní, ve dnech připomínky výročí úmrtí prvního českého prezidenta. Navíc nádvorní alžbětinské scéně Provázků nyní vévodí voskové Srdce pro Václava Havla. A právě u tohoto známého objektu, který je vlastně připomínkou jednoho navýsost humanistického života ale i lidské pospolitosti, stylově začíná venkovní ouvertura Morávkova večera.

Dramatický Pitínského text diváka vede od noci před zrozením Krista, klene se přes klanění Tří králů, vraždění neviňátek až k útěku Svaté rodiny prchající do Egypta před strašlivým Herodem. Vedle biblické dějepravy je zde však možná ještě důležitější motiv neustálého souboje dobra a zla, světla a tmy, lásky a nenávisti, života a nebytí. Voj nebešťanů v čeles Archandělem, oslavená Bohorodička se svým synkem i svatý Josef tady totiž permanentně stojí proti Ďáblovi a personifikované Smrti.

Pitínského betlémský příběh je ale naštěstí více básnivý než mravoučný. Azaplaťpánbůh také Morávek – tedy režisér libující si v ornamentu – nedá ve své opulentní podívané křehkým veršům padnout. Diváka tak čeká velká podívaná, ale i hezký poslech zveršovaných úvodních historek Nového zákona. Je to tedy poučné a ještě více milé.
Morávkovou největší režijní ambicí je materializování vánoční nálady a vtáhnutí všech zúčastněných do tohoto mystéria.

Podstata vánočního mumraje

I proto se herci ještě při výstupech pod širým nebem proplétají mezi houfy diváků, kteří si za patnáct minut cestou do sálu musí skutečně projít betlémskou cestu provoněnou jehličím a osvětlenou blikajícími světýlky. Posléze už na vcelku úzkém jevišti sevřeném ze dvou protilehlých stran diváky inscenuje Morávek jakousi hymnickou slavnost k narození Páně, vítězství Lásky nebo prostě nabízí rozpustilé výjevy jakoby z venkovských betlémů. Připočtěte si k tomu zásadní vánoční songy včetně hymnu Narodil se Kristus Pán, dále suitu osmi malých koledníčků symbolicky pobitých při Herodově běsnění, ale po chvíli zase útočících na emoce přítomných dětskou nevinností.

O divácké emoce si tady říká i sněžně oděný pěvecký chór nad hlavami publika, zvuky z přítomného harmonia a klavíru i vtipné kostýmy a dvě mistrné koláže z milostných madon a betlémských motivů.

Morávek sice několikrát hlavně venku nechá publikum na holičkách při poslouchání koled bez větší jevištní akce, za zbytečné a divadelně přemrštěné mu mám i (toliko premiérové!) použití živého srdceryvně plačícího kojence v roli Ježíška.

Ale to jsou spíše příslovečné pihy na kráse emocemi nabitého večera, který chce v publiku vzbudit či oživit zapomínané kouzlo velkého příběhu a nechat diváky plně prožít skutečnou podstatu vánočního mumraje.