LN Na albu s Moyzesovci se vracíte ke své starší tvorbě. V čem je pro vás spojení se smyčcovým kvartetem inspirativní?
Myslím, že je to trochu naopak, moje skladby byly inspirativní pro Moyzesovo kvarteto. Tento projekt byl jejich nápadem. Má však kořeny v naší dávnější spolupráci před čtvrtstoletím, kdy jsem je pozval ke spolupráci na albu Divergencie. Tehdy jsem měl potřebu ozvláštnit písničky smyčci, které nebyly v popu běžně používané. Chtěl jsem to prázdné místo zaplnit.
LN Podle čeho jste na novou desku vybírali materiál?
Před Vánoci roku 2003 jsme měli první společný koncert. Odehráli jsme cyklus skladeb, který je dnes na albu nazvaný Vianočná suita. Postupně přibývaly písničky z alb Zelená pošta, Zvoňte zvonky a dalších. Odehráli jsme spolu pár koncertů a mělo to ohlas. Prostřídali jsme rychlejší skladby s pomalými a nakonec jsme přiřadili Antifónu 2003 pro violoncello a klavír, kterou si původně objednal violoncellista Eugen Prochác.
LN Sledujete proměny zvukových možností nástrojů, nebo jste zvolil akustický klavír jako konstantu a víc vás zajímá skladba než zvuk?
Rozhodně mě víc zajímá skladba než zvuk, ale ten se od skladby nedá dost dobře oddělit, protože je jejím atributem. Sám však i při sólovém hraní využívám zvukové možnosti, které mi poskytují syntezátory, a je to obohacující.
LN Ve světě dnes bývají časté mezigenerační spolupráce. Potkal jste na Slovensku spřízněné hudebníky jiné generace, kteří by projevili zájem o spolupráci s vámi nebo jejichž přístup k hudbě vám přijde zajímavý?
Spolupracoval jsem s více hudebníky o jednu nebo dvě generace mladšími. Kytarista Andrej Šeban mě zaujal racionálnějším přístupem k nástroji, než jaký prezentoval například Fero Griglák. Baskytarista Oskar Rózsa je naopak interpret velmi živelný, ale nesmírně erudovaný, poznačený svým hudebním vzděláním.
LN Sledujete reuniony kapel z vašeho mládí, jako byli nedávno Cream nebo teď Who? Jde podle vás jen o obchod s nostalgií?
Sleduji, je příjemné si to poslechnout, ale zdá se mi, že je v tom hodně nostalgie za dobou, která byla plná neopotřebovaných, originálních nápadů. Teď jsem si nechal přivést Endless Wire, poslední CD kapely Who, při prvním poslechu mě však příliš nenadchlo.
LN Ví se o vás, že hodně čtete. Jakou knihu máte na nočním stolku právě teď?
Skoro samé memoáry - momentálně rozhovory s Jirkou Černým, předtím jsem četl šokující Svědectví Dmitrije Šostakoviče.
LN Váš oblíbený Milan Kundera tvrdí, že autor románu by se měl skrýt za svým dílem. Jak myslíte, že je tomu s hudebníky?
Kundera dokonce říká, že každý spisovatel, který je moudřejší než jeho dílo, by měl uvažovat o změně povolání. Tak je to i v hudbě. Ale mně jako profesionálovi není úplně lhostejné, kdo je pod skladbou jako autor podepsaný. Všeobecně vzato je to však jedno.
LN Postěžoval jste si, že kritika o vás jako klasikovi píše jen hezky... I na posledním albu je ale většinou váš „klasický“, prověřený materiál. Kam míříte dál?
Už nemám dlouhodobé cíle. Rád bych teď v únoru zvládl koncertní šňůru s Moyzesovci, to znamená čtrnáct koncertů, a koncem března se zas těším na vás v Čechách.
LN Ladislav „Ágnes“ Snopko, bývalý ministr kultury a hybatel bratislavského kulturního života vám chystal překvapení k narozeninám - co to bylo?
V průběhu dvou týdnů vyrobil ve spolupráci se Slovenskou televizí a s režisérem Markem Škopem střihový dokument, který potom v předpremiéře promítl mým přátelům v den mojí šedesátky.
