Nemám rád, když se v souvislosti s počátkem takzvaného nového francouzského extremismu zmiňuje film Noc s nabroušenou břitvou. Horor Alejandra Ajy je sice řemeslně slušně natočený, ale stále zůstává francouzským Hostelem: samoúčelně brutální podívanou se slabomyslným finále. Vedle myšlenkově komplexních, žánrově novátorských nebo aspoň provokativních filmů jako Zvrácený, Vejdi do prázdna, Hadewijch – mezi Kristem a Alláhem, Vinyan, snímků Francoise Ozona či Catherine Breillat působí jako zavádějící jednohubka.
Jedním z hlavních rysů nového francouzského extremismu je vypjatá tělesnost – ve smyslu erotickém i násilném. Ne nadarmo tu za prominentní žánr figuruje horor. Filmy jako Ils a další výmluvně ukazují, jak vyprázděný je tenhle žánr v současné americké kinematografii a jaké další možnosti přitom ještě nabízí.
Mučedníci snad ani hororem nejsou, i když ukazují ty nejděsivější věci, které si lidské bytosti můžou působit navzájem. Jsou fantasticky rafinovanou dekonstrukcí zdánlivě primitivního žánru. Oproti "běžným" hororům jsou absolutně nepředvídatelní. A o pointu – třeba i chytrou – se naštěstí nesnaží: to, za co ji možná budete považovat, je pouze způsob, jak film skončit. Pointa se odehrává celou dobu, ve struktuře a způsobu narace.
Mučedníci u nás zatím běželi jen v rámci loňského Festivalu otrlého diváka. Je pro to důvod. V duchu katolicismu se tu vznešené a krásné abstraktní ideje včetně základních křesťanských ctností (víry, naděje, lásky) střetávají s extrémním a extrémně detailním násilím. Těžko se na to dívá a ještě hůř se na to zapomíná, ale i proto je film Pascala Laugiera transcendentálním zážitkem. Je možné, aby něco takového bylo ve své podstatě... něžné?
Vzpomeňte si na mě, až půjdete do kina. Mučedníci běží v pátek večer od půlnoci v kině Hvězda.
