Uprostřed rozžhaveného festivalového města byl Vzestup, odehrávající se v mrazivé zimě uprostřed druhé světové války, zážitkem vskutku zvláštního druhu. Byl svébytnou cestou zpátky, jako by trochu zamrzl v čase.
Černobílý snímek, který Šepiťková natočila v roce 1976 a následující rok získal Zlatého medvěda na Berlinale, se stal vrcholným dílem této režisérky, která o tři roky později zahynula při autonehodě během natáčení dalšího filmu. Šepiťková patřila navzdory své příslušnosti k sovětské kinematografii své doby k morálně nekompromisním autorům a její poslední film je toho největším důkazem.
„Natáčení probíhalo v náročných podmínkách, bylo i 40 stupňů pod nulou,“ vypověděl před uvedením filmu režisérčin syn Anton Klimov. „Matka často nemohla herce přimět k akci, jak byli zmrzlí.“ Klimov také připomněl, že Šepiťková se ke konci života stala silně věřící, a příklon ke křesťanské spiritualitě se promítl i do jejího posledního filmu.
Snímek Vzestup patří podle mnohých k vrcholům sovětské válečné tvorby. Příběh dvou partyzánů – důstojníka Sotnikova a vojína Rybaka – se odvíjí na zasněženém Běloruském venkově, kde na holých bílých pláních bojují roztroušené partyzánské oddíly decimované německým agresorem. Více než válečný konflikt je ve snímku akcentován individuální příběh jednotlivců vystavených zkoušce, v níž musí prokázat své morální kvality. Hlavní postavy se ocitají v situacích, ve kterých musí nutně dříve nebo později vyjít najevo, kdo z nich disponuje vnitřní silou a pevností, kterou nezlomí ani nejtvrdší vnější okolnosti.
Sotnikov a Rybak jsou vysláni svým oddílem na cestu s cílem získat potraviny, což vyžaduje náročnou výpravu s nejistým cílem. Nemocí podlomený a posléze postřelený Sotnikov se zprvu jeví jako ten slabší z obou partyzánů, který je svému kumpánovi Rybakovi spíše na obtíž. Rybak jedná velmi čestně, o nemocného se stará a riskuje život, aby ho zachránil. Přesto oba nakonec upadnou do německého zajetí, kde se jejich morální postoje vyjasní a vyostří. Křehký vysokoškolák Sotnikov se navzdory své konstituci nenechá zviklat ani tvrdým mučením, zatímco zprvu nebojácný Rybak se v ohrožení života utíká k příslibu kolaborace. Vnitřní boj s vlastním svědomím, kterému jsou oba nakonec vystaveni, se ukáže být mnohem těžším než předcházející boje se zbraní v ruce proti nepříteli.
Přestože zejména první polovina filmu působila svou formální stránkou poněkud zdlouhavě, zvláště ve srovnání s nepoměrně akčnějšími válečnými filmy, které jak v ruském a tak v americkém prostředí byly od té doby natočeny, vrcholem, kvůli kterému je film stále aktuální a působivý, je jeho poslední třetina. Právě v ní je nejvíce zřetelný alegorický přesah odkazující k biblickému příběh Krista a Jidáše. Tato paralela je vedena jak dějovou linkou, tak obrazovými prostředky – přesvícené záběry na Sotnikovu tvář, které dominují nejen horečkou planoucí oči ve chvílích, kdy se navzdory podmínkám noří do kontemplace. Na filmu je možné vycítit vliv Šepiťkové učitele z filmové školy, klasika poetického dokumentu Alexandra Dovženka. Dojem z filmu umocňuje také naléhavá hudba skladatele Alfreda Schnittkeho, použitá taktéž zejména ve vyhroceném závěru filmu.
Můžeme se jen dohadovat, jak by tvorba Šepiťkové pokračovala dále, kdyby do jejího života nevstoupila smrtelná nehoda… Zda by směřovala více ke komornějším osobnějším dramatům, které natočila už před Vzestupem, nebo by se vydala cestou akcentující k patosu sklouzávající spiritualitu...
