130 let
Titulní strana. Vánoční číslo z roku 1988 v grafické úpravě Aleše Lamra.

Titulní strana. Vánoční číslo z roku 1988 v grafické úpravě Aleše Lamra. | foto: REPRO LN

MACHALICKÁ: Vážená soudružko, milá Jiřino... Scéna byla důkazem toho, že se dalo leccos probojovat

Kultura
  •   16:00
PRAHA - Rok před listopadem 1989 napsal generální ředitel Československé televize Jan Zelenka soudružce Jiřině Švorcové, předsedkyni Svazu českých dramatických umělců, udavačský dopis na časopis Scéna, který tato organizace vydávala.

Jeho dopis je neopakovatelnou ukázkou demagogických partajních žvástů: styl Scény prý připomíná vylévání pomyjí a snaží se vygumovat krizová léta zápasu s kontrarevolucí, zatímco stovky tvůrčích pracovníků již dávno pochopily a přimkly se k socialistické společnosti.

Pětisetstránková publikace s názvem Scéna 1980–1989, kterou vydal Jan Dvořák, nabízí jakési best of inkriminované tiskoviny z doby, kdy se hroutil komunismus a české divadlo se na jeho demontáži podílelo lví měrou. Je to cenný doklad doby, dobře mapuje sílící tlak příslovečné nohy zapříčené do dveří, které víc a víc povolovaly, ostatně je to výborně vidět i na pěti oddílech, do kterých jsou texty řazené. Poslední dva roky ’88 a’89 jsou už doslova nářez, o jakém si redakce na počátku desetiletí mohla nechat zdát. Rozpad systému byl totální, ale stále to nestačilo.

Jana Zelenku zvedl ze židle kritický článek o poměrech v Československé televizi, který sepsal Vladimír Just. A pak také text Bohuše Štěpánka o divadle za Stalina, podklady k němu autor přeložil z ruštiny a patřičně okomentoval, šlo o situaci typickou pro konec 80. let – v Sovětském svazu jela perestrojka a glasnost naplno a kritika byla někdy i dost ostrá, zatímco u nás se to soudruzi ještě snažili zarazit. Vlastně je to skoro učebnicový příklad toho, jak si tehdejší straničtí koryfejové představovali kritiku a dialog. Zelenka s článkem nesouhlasil, tudíž redakce měla být nejspíš vyhozena a autor už si neměl ani škrtnout. A pokud se tak nestane, pan Zelenka z SČDU vystoupí, jak zlověstně hrozí v závěru. Zjevně nepochopil, že tuhá normalizace minula a doba je jinde.

Scéna vznikla v roce 1976 především jako časopis bezvýhradně podporující normalizaci a politiku KSČ, ovšem opsala až neuvěřitelný vývojový oblouk, v závěru 80. let to bylo médium, které s původní podobou listu nemělo nic společného. Jan Dvořák se stal jejím šéfredaktorem v roce 1987, již předtím se ale postupně měnil okruh autorů, také se výrazně omladil a vracela se zakázaná jména jako Jaroslav Vostrý, Ivan Vyskočil, Bohumil Nuska, Helena Suchařípová, Jana Patočková, Jindřich Černý, Otakar Roubínek. Změnila se redakční rada a částečně i redakce (zástupcem se stal Pavel Melounek). Dvořák ve svém úvodu připomíná nejznámější kauzy a průšvihy, ta se Zelenkou je jedna z nich, Just ale měl obtíže i s kritikou práce o Osvobozením divadle prorežimního Jaromíra Pelce. Vydatnou kauzičkou bylo například uvedení hry Václava Beránka Z Košic do Aše a ještě dál v Činoherním studiu v Ústí, která severočeským soudruhům hnula žlučí a inscenaci zakázali, což Pavel Melounek bojovně a barvitě popsal.

Dvořák vzpomíná, že i tak se až do konce bolševismu nad každým uvedením nežádoucího jména rozdrnčely telefony, ba rozlétly dveře. Ale pořád se ta jména tiskla a připomínala, to co se valilo, už se nedalo zadržet – psalo se exulantech – o Radokovi, Kyliánovi, Formanovi, o režisérech vyhnaných na oblast – o Grossmanovi, Hajdovi, Hynštovi a dalších v nemilosti – o Krejčovi, Topolovi, Uhdem. Nakonec se psalo i o Václavu Havlovi, jeho hry poprvé zmínil Jan Přeučil v rozhovoru s Janem Czechem na podzim roku 1988, již předtím ale padlo jeho jméno ve velkém rozhovoru s Otomarem Krejčou, jehož autorkou byla Laďka Petišková. Scéna se také otevřela dalším uměleckým oborům, psalo se o filmu, televizi, vylepšila se i výtvarná podoba časopisu, na níž se podílel Aleš Lamr.

Když se člověk tak probírá články Scény z posledních pěti let „osmdesátek“, uvědomí si, že už de facto šlo psát o všem, i když svoboda se tomu říkat nedalo, mělo to své limity a skutečně bylo třeba probojovávat kdejakou prkotinu. Jak je vidno i ze Zelenkova dopisu, soudruzi si stále mleli to své, ale postihy si už víc rozmýšleli.

Scéna 80. let (časopis skončil v roce 1993 a v podstatě ho nahradily Divadelní noviny jako aktuální oborové periodikum) je určitě dokladem toho, že i v oficiálních strukturách bylo možné leccos probojovat. A také toho, že v umělecké sféře a speciálně v divadle se vedle režimu poplatných umělců formovala stále širší opozice, v níž se přirozeně spojovali ti, kdo mohli tvořit, s těmi proskribovanými. Tato stálá eroze, doprovázená vědomím sounáležitosti i snahou pěstovat záměrně zasouvanou paměť, byla v divadle asi nejsilnější. I proto pak divadelníci stáli v Listopadu ve středu dění.

SCÉNA 1980–1989

Editor Jan Dvořák

Praha, Pražská scéna 2019, 557 s.

Autor: Jana Machalická