Velká nádhera: Tanec ve šlépějích Felliniho

Paolo Sorrentino patří k nejoceňovanějším italským režisérům střední generace. Do českých kin se dosud dostaly dva jeho filmy – životopis politika Giulia Andreottiho Božský (2008) a tragikomedie Tady to musí být (2011). Zatímco první zmíněný snímek zpracovával typicky italské reálie i téma, film o hledání kořenů natočený v angličtině, se Seanem Pennem v hlavní roli, měl přídech globálního artového projektu.

Autorův nový projekt Velká nádhera přichází do našich kin na sklonku října, ozdoben řadou italských ocenění a účastí v hlavní soutěži MFF v Cannes. Nové dílo oblíbeného filmaře se opět přimyká k autorově rodné Itálii – a nejvýznamněji ze Sorrentinových dosavadních snímků i k slavným filmařským vzorům.

Inspirace Sladkým životem

Třiačtyřicetiletý tvůrce se konfrontuje se slavným Sladkým životem (1960) Federica Felliniho. Jeden z vůbec nejznámějších snímků italské historie vynesl tehdy čtyřicetiletému Fellinimu mezinárodní věhlas. Podobně jako Fellini, i Sorrentino natočil rozměrnou filmovou fresku, jejíž dějovou vláčnost vyvažuje silný spodní tah existenciální zpovědi. Také u Sorrentina jde spíš o sled epizod spojených hlavní postavou než o příběh, také zde emfatický název postupně získává hořkou příchuť. A stejně jako u proslulého režisérského mága, od jehož smrti 31. října, v den české premiéry Velké nádhery, uplyne dvacet let, jde o vyznání lásky "věčnému městu". Neapolitánec Sorrentino – stejně jako Fellini – se v Římě nenarodil, takže jej dokáže vnímat bez výčitek a sarkasmu, s okázalým okouzlením přistěhovalce, který zná každý jeho kout.

Sorrentino se svým oblíbeným kameramanem Lukou Bigazzim navštěvují – dokonce v podobném sledu – některá místa, která před víc než půlstoletím kanonizoval Fellini. Variace na slavnou scénu u fontány di Trevi, ve které se bezstarostně cachtá filmová sexbomba Anita Ekbergová, se však nedočkáte.

V hlavní roli exceluje Toni Servillo.

Inspirace Sladkým životem tak nepůsobí rušivě: občas vám Felliniho připomene koncepce nějaké scény nebo nějaký kostým. Sorrentino ovšem zůstává až do konce těkavě hravý – a má příliš rád svého hrdinu, než aby ho dokázal odsoudit. Ze srovnání obou filmů nevytěžíme o moc víc než jen povzdech, že časy – reálné i filmové – se neodvratně mění.

Žirafa v Caracallových lázních

Novinář s literárními ambicemi Jep Gambardella je o dvaadvacet let starší než jeho autor, což stírá přímé autobiografické rysy postavy. Pětašedesátiletý římský intelektuál, který se toulá Římem a bilancuje svůj život, je ovšem ideální rolí pro Sorrentinova oblíbeného herce Toniho Servilla.

Na Jepa doléhá krize středního věku ve vztahu k práci i ženám, rád by napsal román a pronikl přes polétavou pěnu dní k pravdě života. Několik dní a nocí těká ulicemi, zastavuje se v kavárnách i na večírcích, pořádá večírek ve svém luxusním bytě s výhledem na Colosseum – a přitom hovoří s přáteli i náhodnými kolemjdoucími a prožívá nejrůznější setkání, zvláště se ženami svého života. Pozoruje město i jeho obyvatele, přemýšlí, sní a komentuje. Protože je divadelním kritikem, občas zavítá na nějaké bizarní představení nebo performanci.

Jep je ironik, občas melancholický, občas požitkářský, ale vždycky sympatický (dokonce i když hrubě uráží nějakou ženu). Někdy Sorrentinovi slouží prostě jen jako záminka k rozpoutání taneční scény, k natočení dekorativního záběru na krásnou, pokud možno nahou ženu, k instalaci živé žirafy do "felliniovských" Caracallových lázní.

Na rozdíl od Sladkého života (i jiných "bilančních" filmů) je však Velká nádhera spíš sofistikovanou, vtipnou, ornamentální hrou na pravdu než filmem, který by se pokoušel nelítostně obnažovat trapné sebeklamy i sociální mechanismy. Sorrentino je sice "upřímným lhářem" ve Felliniho stylu, postrádá však jeho hlubokou, hořkou skepsi a nelítostně kritického ducha. Také on se dotýká tématu katolicismu, nezaujímá však jednoznačný postoj: tam, kde Fellini ostře odsuzoval, jeho následovník neurčitě zvažuje různá "pro a proti".

Sorrentino udržuje v průběhu celého vyprávění prostřednictvím ironického hrdiny blazeovanou pózu. Životní krize může být roztančená a titulní "velká nádhera" roztomile pozérská. To vše ovšem díky Tonymu Servillovi působí tak bezelstně, že se málem vzdáte veškeré kritiky. Kino i umění jsou v podstatě založeny na triku. Pravda se může nacházet kdekoli pod povrchem, v ošlapaných botách stařičké řádové sestry, ruinách římského akvaduktu, letovém řádu plameňáků, kteří odpočívají na hrdinově luxusní terase.

Sorrentino se pasuje na mistra unikavosti – a jeho film zůstává příjemnou, neškodně provokativní podívanou, o které si můžete dosyta poklábosit nad noční zmrzlinou. A také nemusíte.