Vesmír, který se vejde do dlaně. Začala výstava Bohuslava Reynka

Návštěvník po příchodu do ztemnělého sálu může zapomenout na barnumskou reklamu i na podbízivý titul (lze o Reynkovi, od jehož poslední velké retrospektivy uplynuly dva roky, tak mluvit?), a už se jen naladit do tiché atmosféry, jež ho sevře intimitou a neokázalou elegancí. Výtvarně řešená instalace harmonizuje s jemnou strukturou vystavených děl, těch až na výjimky malých dvě stě čtyřiceti dvou grafických obrázků, jejichž velikost odpovídá rozměrům měděných destiček, které se vešly akorát tak do tvůrcovy dlaně.

Vedle umělého světla, zviditelňujícího grafiky, jež jsou rozvěšené na vlnících se liniích panelů, tvoří dominantu světlo propouštějící obří zvětšeniny známých snímků petrkovského mistra. Jejich autorka, předloni zemřelá fotografka Dagmar Hochová, v nich koncem šedesátých let zachytila Bohuslava Reynka v jeho kuchyňském "ateliéru", na štokrleti u kamen, mezi kočkami a otlučenými hrnci, v nichž se mezitím vařila večeře pro pár lidí a pro zvířata. Tyto snímky se staly ikonickými: jsou součástí pravdivé legendy o osudu tvůrce v Čechách, o tichu a samotě, kterou si umělec nevybral, jež mu byla vnucena, ale nesl ji s pokorou, snad i jako dar, neboť všechno omezení překonal dílem.

Bohuslav Reynek. Z výstavy ve Valdštejnské jízdárně

Bohuslav Reynek (1892–1971) byl umělec, v němž se v jedno spojilo trojí: grafika, poezie a literární překlad, které ovšem bylo víc literárním hledačstvím než profesí. Literátem byl intelektem a zájmem o vše nové, aspoň, dokud to "šlo": byl to on, kdo první uvedl do české kultury svého času velmi vlivného – bez něj by Halas nebyl Halasem – básníka Georga Trakla a jiné expresionisty, německé a francouzské... Básníkem a grafikem byl senzitivitou a jemností vidění. Výstava názorně ukazuje, jak byl jeho umělecký vývoj plynulý, soustředěný, bez výkyvů. Tedy kromě těch, které mu byly vnuceny, ale které stejně využil ve svůj prospěch, takže se stejně celý jeví jako organický celek. Například to, že se v jeho grafikách objevuje od konce čtyřicátých let barva, vysvětloval sám prostým způsobem, že poté, co mu sebrali pole, měl dost času na věci, které by dříve považoval za časově příliš náročné: tedy na kolorování původně monochromatických grafik tvořených technikou suché jehly.

Zajatec ve vlastním domě

Sociální a politické převraty udělaly z nijak nadšeného dědice petrkovského statku a katolicky (spíš ale obecně křesťansky) orientovaného intelektuála páriu a zajatce ve svém vlastním domě, o který se už ani nesměl starat. Život umělce, který by se za normálních okolností a v jiné zemi zřejmě podobal životu jeho francouzských přátel, kteří si s nějakým tím dědictvím mohli dovolit věnovat se umění a pak snad přicházející slávy a proslulosti, vypadal u Reynka zcela jinak. Padesát mu bylo v roce 1942. Za dva roky ho nejprve nacisté vystěhují ze statku, on nachází s rodinou azyl ve Staré Říši u Florianů, tiskařského rodu, jehož patriarcha Josef Florian (1873–1941) byl Reynkovým zasvětitelem a protektorem, tím, kdo na něj měl největší vliv v době zrání. Pak přichází rok 1948, který jeho životní dráhu už přetne důkladně. Vnucenou izolaci, nemožnost cestovat a vůbec sociální propad, což v letech po únoru 1948 tak ničilo jeho francouzskou ženu, básnířku Suzanne Renaud (1889–1964), on ale naopak využije pro koncentraci ve svém světě.

Bohuslav Reynek: Autoportrét

Tento svět byl prostorově omezen sotva na pár desítek metrů, ale vešel se do něj celý vesmír. Naplnil ho obsahem univerzálním (duchovní odkaz Starého a Nového zákona) i ryze osobním a českým (přesněji česko-moravsko-vysočinským). V jeho výjevech, něžných, smutných, jemných, tichých, vždy ale jaksi naléhavých se příroda v nejprostší podobě – trní, dobytek, sněhové závěje, hřbet kočky, seschlé jablko – setkává s mýtem o posledních věcech člověka. Jeho Kristus je ukřižován na bramborovém poli a Veronika snímá do roušky jeho zakrvavenou tvář, jako by se to stalo na sousedním dvoře. Vlastně ne na sousedním, na tom jeho, petrkovském. Není to však žádné banální zdomácňování pašijových klišé, není to žádný insitní naivismus a hra na nějakého domáckého Krista. Je to nanejvýš sofistikovaná a zjemnělá práce suverénní mysli a pevné ruky, která má za sebou odkaz a zkušenost evropské kultury, která v Čechách v té době, po roce 1948, přežívala u kamen, naštípaných polínek a mezi kočičinci.

Spirituální bohatství Reynkových miniatur je přitom každé jen trochu otevřené mysli a nevyprázdněnému citu srozumitelné a jasné. I kruté biblické motivy jako obětování Izáka a ukřižovaní mají jaksi přátelský a vlídný ráz. Je to smutek, který není beznadějný, je to intimita, která není sebestředná. Jsou to desítky vizuálních meditací nad lidským životem, který se v těch malých obrázcích otevírá do kosmu po drahách, jež jsou opředeny pavučinami jemných čar.