LN Co vás na harcování po pódiích vůbec baví?
Kariéru jsem začal jako zpěvák a písničkář, vždycky jsem hrál v kapele. Kolem třicítky, to už jsem žil v USA, jsem se pustil do produkování nahrávek a založil jsem vlastní nahrávací společnost. Dvacet let jsem pak nekoncertoval, jen občas vylezl na pódium a s někým si zahrál. Tahle část mého já dvacet let mlčela. Myšlenka Bajafondo Tango Clubu byla na začátku vlastně laboratorní experiment, kombinace samplingu a tradičních muzikantů, které jsme si zvali do studia. S první deskou jsme nakonec chtěli hrát živě, ptali se i fanoušci, a tak jsme vyrazili. Teprve později jsme našli další vhodné muzikanty, kteří vlastně tvoří dnešní Bajafondo. Na pódiu se mi znovu zalíbilo, až jsem se ptal sám sebe: Proč jsem toho vlastně kdysi nechal? Živé hraní potřebuju k životu stejně jako hudbu k filmu nebo produkování. Mohl bych sedět doma a psát hudbu k deseti filmům ročně, jenomže jsem vybíravý, a tak raději jezdím s kapelou.
Spolupracoval jste s mexickým režisérem Alejandrem Gonzálezem Inárrituem na všech jeho filmech, Amores Perros, 21 gramů i Babel. Jak jste se dali dohromady?
Přes moji spolupracovnici, společnou známou, která mi Alejandra strašně moc chtěla představit. Ale já jsem od něj neviděl jediný obrázek ani nečetl scénář k Amores Perros, jeho prvnímu filmu. Trvala však na tom, že se musíme setkat... Jednoho dne jsem v kanceláři našel vzkaz, že mám volat Mexiko, ale měli jsme tak šíleně moc práce, že jsem nad tím mávl rukou. A potom, nelžu vám, jsem se uprostřed noci vzbudil s pocitem, že říkám „ne“ něčemu, co jsem neviděl, a že bych si alespoň měl scénář přečíst. Ráno jsem Alejandrovi volal, ať přijde i s filmem. Po prvních deseti minutách Amores Perros jsem věděl, že s tím člověkem chci pracovat. Myslím, že jsme v jeho filmech přišli s vlastním jazykem, stylem, který dodnes ve filmech používám.
Inárritu působí jako dominantní člověk, který má přesnou představu o tom, jak má jeho film vypadat. Jak se s ním spolupracuje a v jaké fázi vzniku filmu do toho vstupujete vy? Některé scény totiž působí, jako by byly už na hudbu natáčené...
Rád píšu hudbu k filmu ještě dřív, než se vůbec začne natáčet, to byl třeba případ Zkrocené hory. S Alejandrem často diskutujeme nad scénářem, část hudby vzniká tehdy anebo i po natáčení filmu, pokud je to potřeba. Jsem v práci velmi svobodný. Vím, jak je Alejandro precizní, co chce a co hledá, což je fantastické. Nejhorší je pracovat s člověkem, který neví, co chce.
Argentinský hudebník (nar. 1952), skladatel filmové hudby a producent, je nositelem Oscara za filmy Zkrocená hora (2005) a Babel (2006), výhradním spolupracovníkem režiséra Alejandra Gonzáleze Inárritua na filmech Amores Perros, 21 gramů a Babel. Santaolalla začal svou hudební kariéru koncem 60. let ve skupině Arco Iris, žije v Los Angeles.
Říká se, že dobrá filmová hudba je taková, kterou ve filmu ani nevnímáte. Vy tuhle tezi ale vyvracíte – vaše hudba je nepřeslechnutelná, výrazná, a přesto skvěle slouží filmu. Jaká je tedy vaše osobní definice dobré filmové hudby?
Gustavo Santaolalla
Těžko ji definovat, protože existuje tolik rozličných způsobů a všechny mohou být správné. Měl jsem dost štěstí a také jsem, jak už jsem řekl, byl dost vybíravý, takže jsem měl tu čest jen se skvělými režiséry a dobrými filmy. Řeknu vám spíš, jak si představuju špatný film, jichž je bohužel většina. Režisér se střihačem sedí v promítací Taky nemám rád, když je film hudbou přeplácaný, protože se za pět minut její účinek vyruší. Dobrý režisér hudbou šetří. Má-li ve filmu napínavou scénu, proč by k ní přidával hudbu a měnil ji v melodrama? Také se snažím být minimalistický, rád a často pracuji s tichem, prostorem. Podle mě vás tak film snáze pohltí. Na jednu stranu tedy dobrá filmová hudba musí zůstat nepovšimnuta, na druhou si ji stejně uvědomíte, jako u Ennia Morriconeho a dalších, které opravdu obdivuji.
Letos vznikla při předávání Oscarů zvláštní atmosféra, mezi nominovanými byla spousta Latinoameričanů, váš film Babel měl sedm nominací, nakonec jste ale Oscara získal jen vy, všechno ostatní shrábli Američané. Jak jste to tehdy vnímali, co jste si po vyhlášení cen s Inárrituem řekli?
Stejná věc se stala na britských filmových cenách Bafta. Měli jsme spoustu nominací. a cenu nakonec jen za hudbu. Vědělo se, že Oscara za režii dostane letos Scorsese, protože za celých šestadvacet let ještě nevyhrál a nyní přišel jeho čas. Ale skutečně jsme věřili, že si Babel zaslouží cenu víc než Skrytá identita, což je sice skvělý film, ale remake, takže nemá dostatečnou uměleckou váhu. To bylo trochu mrzuté. Alejandro byl ale skutečně rád, že jsem cenu vyhrál, a já zas věřím, že moje cena patří nám oběma.
Pro Motocyklové deníky jste vybíral hudbu z tehdejší doby. Našel jste v revolucionářových denících něco zajímavého z mládí Ernesta Che Guevary?
Dva chlápci na motorkách a 50. léta, už to pro mě mělo něco z atmosféry rokenrolu. Na tom filmu jsem nepracoval žádnou náhodou, vždyť jsem v té generaci vyrůstal – obdivoval jsem Beatles i Ernesta. Ale věděl jsem také o tom, co se dá nazvat „latinskoamerický faktor“, takže mi byla obrovskou inspirací první kapela, kterou jsem měl v Argentině. Jmenovala se Arco Iris, což znamená duha. Od té doby se držím myšlenky, že hudba by měla představovat, kdo jste a odkud pocházíte. Takže jsme namíchali spoustu latinskoamerické hudby s rokenrolem tehdejší doby. Vrátil jsem se zpět do doby Arco Iris pro spojení rockového názoru a vlivů lidové hudby.
Vyrůstal jste mezi Beatles a Che Guevarou. Změnil se od té doby váš pohled na hrdiny z dospívání?
Che i Beatles byli revolucionáři, každý v jiné oblasti. Lennon nebyl jen obyčejná popová hvězda, ani Beatles nebyli popové hvězdy. Neustále hledali nové inspirace, ať to byl Karlheinz Stockhausen, indická hudba nebo východní filozofie. Dodnes je obdivuju, snad víc než dřív.
Vojenská diktatura vás koncem 70. let z Argentiny vyhnala. Co vám vlastně vyčítali?
Stačilo mít dlouhé vlasy. Hráli jste rock, což stačilo, aby si vás odvezli, jak se říkalo, prozkoumat trestní rejstřík a nechali si vás den nebo dva za mřížemi. V době nejkrutějšího pronásledování a mizení lidí se v Argentině nedalo žít. Ve vězení jsem byl tolikrát, že to neumím spočítat, i když to nikdy nebylo na déle než tři dny. Víc si nedovolili, protože jsem byl už od svých dvaceti dost známý. Moji přátelé takové štěstí neměli, někteří z nich zmizeli nadobro. Byla to děsivá doba, při životě nás udržovala muzika. Jenže byl čas odejít, nejen kvůli vlastnímu bezpečí, ale taky proto, že mi bylo těsno, chtěl jsem se jako muzikant vyvíjet, poznávat. Připadal jsem si jako ve filmu V kůži Johna Malkoviche, člověk ohnutý pod nízkým stropem. Odešel jsem, ale nestal se ze mě Američan, zůstal jsem Argentině blízko.
Tango je poslední dobou po světě nesmírně populární – jaké jsou podle vás jeho hlavní rysy?
Myslím, že je to určitá melancholie, vášeň, dá se mluvit o tom, že je sexy, temné a hluboké, ovšem je to sladká temnota… Přijde mi, že celý vesmír tepe v rytmu tanga. Dotočili jsme album, jež má vyjít v září. Jsou na něm různí hosté, od dvaaosmdesátileté zpěvačky z Uruguaye po Elvise Costella. Zrovna on, Tom Waits nebo Marianne Faithfull jsou skuteční „tangueros“, jejich hudba má stejné vibrace jako tango. Jestli to vědí, nevím.
Jaký přívlastek byste dal současným koncertům Bajafonda?
Těžko použít jedno slovo, musím být obšírnější. Z části světa, odkud jsme, mluvím o Argentině a Uruguayi a městě Rio de la Plata, z něhož pocházíme, teď vycházejí nové trendy. Je to horká půda, z níž se rodí talenty v designu, módě, je tu nová estetika. Spousta kapel mísí tango s něčím dalším, obzvlášť elektronikou. „Tango electronico“ se stalo oblíbenou nálepkou. My se tak necítíme – máme za to, že neděláme tango ani elektroniku. Spíš současnou hudbu z Ria de la Plata, otisk krajiny, v níž žijeme, naše řeč má v genech všechny tradiční žánry, ale také čtyřicetiletou historii rockové hudby, hip hopu i elektroniky. Směs hudby, ve které jsme vyrostli, kterou poslouchali naši rodiče a v níž žijeme dnes.
