Cílem snímku není zaznamenat vznik oněch artefaktů – jejich konečnou podobu ani nespatříme. Což není to jediné, co by možná podle někoho do podobného dokumentu „patřilo“, a přitom zůstává mimo oblast režisérova zájmu: nedozvíme se třeba, až na drobné náznaky, proč a na jak dlouho jsou vězni vlastně odsouzeni.
Vězení umění
Hlavní téma je tu vypreparováno a očištěno od velké části materiálu, z nějž vyrostlo. Režisér sleduje možnost (či nemožnost) překračovat různé podoby bariér: těch, které omezují svobodu člověka, limitují jeho kreativitu nebo jeho vztahy s ostatními lidmi.
Přirozenou sílu mají výpovědi odsouzených (ve všech případech lidí s uměleckými sklony a zkušenostmi) o vězeňském provozu, stejně jako záběry lakonicky dokumentující prostředí věznic. Nebo třeba informace (opět servírovaná spíše mimochodem), že spoluvězni jednoho z účastníků neunesli jeho slávu a dali mu „deku“.
Kde začíná groteska?
Tím nejdůležitějším je v tomto filmu nicméně reflexe vztahu umělců vězňů s umělci profesionály. Jsme svědky nadějných souznění, která však často končí trapným tichem, když protagonisté brzy narazí na hranice společných zájmů a zkušeností.
Vězení umění
Spíše skeptický pohled na uměle vyvolané přiblížení vždy dvou lidí, v něčem podobných a v mnohém hodně rozdílných, sám končí trochu rozpačitě. Skutečnost, že prvotní nadšení účastníků vystřídala trpkost, ilustruje groteskní hraná etuda výtvarníka Michala Pěchoučka, u níž si nejsme jisti, kde vlastně začala a co bylo ještě neinscenováno a snad myšleno vážně. Jako by na tom zase tak moc nezáleželo. Ale na čem potom?
Vězení uměníČR 2012 |
