Sekora jich vygeneroval za svůj život (1899–1967) desítky a desítky. A další práce roztrousil různě po časopisech. Pár značek pro ilustraci, aby bylo jasno: kapitán Animuk, kuře Napipi, Cvoček s Brokem, zlý brouk Bramborouk – a pak samozřejmě Ferda Mravenec stokrát jinak. Jednou cvičí mraveniště, jindy je v cizích službách, do třetice předvádí své „kousky“.
Tento mravenec-všeuměl, vybavený sportovní postavou, obuví nadměrné velikosti a slušivým puntíkovaným šátkem kolem krku, otvírá i aktuální Sekorovu výstavu, kterou hostí až do poloviny května tři podlaží pražské Villy Pellé. Tedy otvírá ji v anotaci, na samotné výstavě je samozřejmě Ferda jeden z mnoha. Přehlídka se totiž jmenuje Ondřej Sekora známý i neznámý – a kurátor Tomáš Prokůpek ji pojal málem jako poslední šanci. Jako by v galerii nesmělo chybět nic, respektive jako by tam muselo být všecko.
Návštěvník skoro lituje, že budova není příležitostně nafukovací – aktuálně nashromážděné artefakty by totiž snesly plochu dvakrát třikrát větší.
Entomolog hraje ragby
Tomáš Prokůpek (* 1975) je totální fanda. Znalec k pohledání. Věčný a všetečný šmejdil po archivech a sbírkách všeho druhu. Předvedl to například jako spoluautor monumentální dvousvazkové práce Dějiny československého komiksu 20. století (2014), knihy, která konečně zjednala zdejšímu komiksu pozici, jakou si zaslouží: ne nějaké druhořadé médium pro děcka nebo v lepším případě scifisty, ale plnohodnotný nástroj, kterým lze zpracovat libovolné téma z dějin i současnosti stejně skvěle jako románem, povídkou, básní. Jenže to fandovství má i svůj rub – a tím je zmíněný maximalismus, snaha narvat do limitovaných prostor Villy Pellé víc, než se vejde.
ONDŘEJ SEKORA ZNÁMÝ I NEZNÁMÝ Kurátor: Tomáš Prokůpek, Villa Pellé, Pelléova 91/10, Praha 6, otevírací doba úterý až neděle 13–18 hodin, do 14. 5. |
Jenže ono to ladí s širokým diváckým zájmem o věc. Sekora je klasik přes generace, takže v galerijních prostorách se v jeden čas míjejí nad instalovanými artefakty matky s miminy a jejich prarodiče. Co na Sekorovi dneska tak táhne? Samozřejmě jeho jedinečný, okamžitě poznatelný rukopis, ovlivněný americkým animovaným filmem, hlavně Waltem Disneym a Patem Sullivanem, jeho živelně pohyblivými figurami s dramatickou mimikou a gestikulací. Jenže zatímco Sullivan s Disneym měli slabost pro kocoura (Felixe), králíka (Oswalda) anebo myšáka (Mickeyho) – Sekora byl nadšenec jednak pro entomologii, jednak pro ragby.
Lapsy a výhry
Výstavu otvírají dvě vitríny s hmyzem ze Sekorovy sbírky. Chytrý tah. V tom exponátu rezonuje totiž nejen Ferdovo vývojové podhoubí, ale taky Sekorův solidní smysl pro humor. Ten je pak na výstavě k mání na sto plus jeden způsob: v kresleném vtipu, v ilustraci, ve volné malířské tvorbě; v novinách, v časopisu, v knize; v loutkovém divadle, v animovaném filmu; v poctách, které Ferdovi složili jiní; časově pak ve dvacátých i padesátých letech.
Jednou v čistě umělecké realizaci, zatímco jindy v realizaci podmíněné dobovou politickou situací (mezinárodní tlak rostoucího hitlerismu) – anebo autorovou osobní zkušeností s druhou válkou. V letech 1944 a 1945 byl Sekora vězněn v koncentračních táborech Kleinstein a Osterode, což znásobilo jeho levičáctví bohužel až do rozměrů obludného stalinismu.
S Ondřejem Sekorou to bylo svého času jako s Pavlem Kohoutem: byl ideologickým promotérem tím nebezpečnějším, čím suverénnější, atraktivnější měl rukopis. A nemusí jít nutně o toho „brouka Bramborouka“, který vyšel s jasným čtenářským pokynem hned v podtitulu (O mandelince americké, která chce loupit z našich talířů); stačí se podívat na uniformní, odindividualizované oblečky mravenců a jejich kolektivní píli, v níž subjekt slouží vždycky objektivnímu zájmu.
Jenže kurátor Prokůpek je všetečný typ a maximalista, jak řečeno výše. Aktuální výstava tak vedle příležitostných Sekorových tvůrčích lapsů staví jeho jasné výhry – komiksové umění mimo generace, mimo čas. Komiks jako plnohodnotné médium. Komiks jako součást českého kulturního kánonu dvacátého století.
