Vlastní prostor je nám posvátný

* LN Legenda praví, že první album je vlastně záznamem toho, co následovalo vašemu setkání po letech. Co vás přimělo zavřít se doma a natáčet písničky? 
Deska La maison de mon reve je jedna z mála věcí, které přežily, něco jako zvukový relikt tehdejší doby, kdy jsme byly výjimečně tvořivé. Psaly jsme knihy, šily panenky, oblečení, Bianca psala spoustu poezie, cvičily jsme spolu, hrály hry na čtení mysli...

* LN Řekly jste si tedy: Udělejme spolu něco, ať se poznáme?
Něco takového, i když beze slov a záměru. K našemu překvapení bylo to setkání úplně přirozené, ale nepřipadaly jsme si vlastně jako sestry. Spíš jako kamarádky, možná trochu obsesivní. Teprve po měsících jsme mohly být minutu od sebe a teprve po rocích celý den. První deska je jeden z dokumentů té doby tajemně půvabného zápolení, které se zachovaly. Něco jako zvuková fotografie.

* LN Vaše hudba připomíná poněkud psychedelické pohádky. Dá se říct, že si s Biankou nahrazujete společně strávené dětství?
To samy nevíme. Hodně naší práce vychází z neznámých míst, plaveme v nevědomí a nacházíme spoustu věcí z dětství. Při práci jsme si vzpomněly na spoustu historek z let, kdy jsme ještě byly spolu. Jedna pomohla druhé vzpomenout si na zážitky s naším otcem, které byly tak snové a psychotické, že jsme je vlastně v sobě zablokovaly. Zvlášť ze začátku, když jsme se s Biankou sešly, jsme probděly noci a řekly si miliony slov.

* LN U nás se promítal film Věčné děti o folkové scéně, k níž jste řazeny - zpočátku jste myšlenkou, že budete před kamerou, ale moc nadšené nebyly... 
Snažíme se s Biankou soustředit na to, co děláme, podobně jako děti, když něco dělají.

* LN A chovají se jinak, když vědí, že se někdo, třeba kamera, dívá... 
Musely jsme se nad to časem povznést, přišly úspěchy a nám bylo jasné, že nás mohou ovlivnit. Ale my si chceme uchovat vlastní prostor, je pro nás posvátný. Je to osobní věc, musím se s ní vyrovnávat od dětství. Měla jsem problémy s mluvením, komunikací. Přemýšlela jsem, jak zůstat věrná sama sobě, vlastní představivosti. Bylo mi jasné, že jednou budu muset začít komunikovat - věřím tomu, že je to pro umělce důležité.

* LN Vaše hudba dostává nálepky „ulítlá“ nebo „divná“. Připadá vám tak?
Ne, ale nikdy nečtu noviny, takže tomu nevěnuju moc pozornosti.

* LN Jedním z vašich „hitů“ je písnička Beautiful Boyz (Krásní kluci). Čím je pro vás někdo krásný?
Víte, co tuhle písničku inspirovalo? Texty jsou vlastně útržky z biografie Jeana Geneta (francouzský spisovatel, pozn. red.), v jeho světě a životním příběhu jsme při natáčení desky našly něco jako ráj, čerpaly jsme z jeho půvabu, elegance a krásy, ze síly jeho představivosti a pohledu na věci.

* LN Na deskách se objevují vaši přátelé z „divného folku“ jako Devendra Banhart nebo Antony Hegarty. Myslíte, že vás něco spojuje, třeba smysl pro humor?
Smyl pro humor... To se mi líbí! S Biankou máme stejný humor, jako Antony, chechtáme jak blázni věcem, které nedávají moc smyslu, ale rozumíme jim stejně. Myslím, že on nebo Devendra a další umělci řazení k téhle scéně jsou nám duchovně blízcí, diskutujeme spolu, možná máme něco jako společnou duši, životní pocit. Nevím, jestli je to karma, nebo se spíš něco děje v evoluci člověka a přišel moment, kdy jsme potřebovali spojit síly. Určitě spolu sdílíme pocity, protože naše práce je na nich postavená. Emoce je pro nás ve skutečnosti cíl.

* LN Pomáhá vám v tom nějak vzdělání klasické zpěvačky?
Nevím přesně... Každopádně je to součást mého charakteru jako člověka i jako zpěvačky. Můj pohled na svět je místy dost temný a romantický, občas gotický, což možná pochází z téhle epizody mého života. A kdo ví, třeba se v budoucnu ještě bude hodit.

* LN V květnu se psalo, že vás v USA zatkli a musely jste rušit koncerty. Co se vlastně stalo?
Hm... o tom se mi nechce mluvit.