Vroucí ostravský kotel s Goldonim. Pro slovo se v rozpustilé inscenaci nejde daleko

Shakespearova Macbetha nastudoval na Komorní scéně Aréna její umělecký šéf Ivan Krejčí. Prokleté hře, jejíž titul se mnozí divadelníci bojí vyslovit, vtiskl dynamickou podobu, přečetl text energicky a řadou interpretačních nápadů překvapil. Velmi prostou, téměř prázdnou scénu oživil nervním svícením a hned zkraje dal najevo, že inscenace se nebude pohybovat v konvenčních mantinelech.

Macbeth fatalista a hříčka osudu

Tři čarodějnice (Renata Klemensová, Alena Sasínová-Polarczyk a Zuzana Truplová) jsou šaramantní dámy v černém, odpudivě nepůsobí ani v nejmenším, tedy když čarují a věští, naopak, stávají se pobavenými glosátorkami dění, které mají tak trochu na svědomí. Uvelebeny v bílých sedačkách a kryty průsvitnou oponou provázejí tragédii o posedlosti mocí poťouchlými připodotknutími, pravda, také – jakoby v zastoupení – realizují vyvraždění Macduffovy rodiny, a to v jemných pohybových náznacích. Jímavou atmosféru zmíněné rodinné tragédie podbarvují neokázalými výkony Tereza Cisovská jako matka a Adam Langer v roli syna, který svůj konec přijímá sice úkorně, leč statečně.

Michal Čapka představuje Macbetha spíš jako fatalistu, výrazně podléhajícímu iracionálním předpovědím, nepůsobí vlastně ani jako padouch, ale spíš hříčka osudu. Když se ve finále dozvídá o pohybu birnamského lesa (tedy neočekávané události, která mu byla předpovězena jako příčina zmaru), není vlastně ani zděšen. Staví se k informaci skoro odevzdaně, navíc celá situace je v dialogu s Markem Cisovským (ten s přehledem ztvárňuje několik postav a spíná je do jediné, průvodcovské figury) pojednána spíš jako hravá, dokonce trochu humorná. Petra Kocmanová vtiskla Macbethově manželce větší mocenskou chtivost, až vášnivě zaťatou, o to rychleji pak její tenze vadne a spěje k šílenství. Přesvědčivě své postavy charakterizují také Vojtěch Lipina (hrdě noblesní Banquo) a Josef Kaluža (krvavou ztrátou své rodiny ztišeně zdrcený Macduff).

Prudkou změnu nálady mi den nato poskytla činohra Národního divadla moravskoslezského, která uvedla v autorské režii Tomáše Svobody variaci na Sluhu dvou pánů pod zastřešujícím titulem Goldoni po ostravsku. S lokálním ukotvením tu mají ostatně dobré zkušenosti. Muzikál Hole dupy (rozuměj Donaha) hraje právě činoherní soubor, nikoliv tedy sekce muzikálu a operety zdejšího vícesouborového subjektu, před vyprodaným domem již několik let (premiéra 2011).

Svoboda Goldoniho slavnou komedii značně aktualizoval, i když základní fabulační schéma nijak zvlášť nepochroumal. Nezaměstnaný Truf (Petr Panzenberger) se nechá jako sluha najmout hned dvakrát, vždyť kromě dvou platů může získat i dvoje stravenky a dvojí dovolenou (tu ovšem nejspíš v jednom termínu). Rasantně rozpustilá kratochvíle se odehrává v Ostravě, dokonce je realita přizdobena existencí zdejšího metra (ocitneme se s jednajícími postavami ve stanici Norberta Lichého). S její rázovitostí se ne vždy snášejí originalita brněnská, jedna figura dorazí i z Prahy, zastoupeno je romské etnikum (Jožo Horváth), polská menšina (otec a syn Kowalští), na Goldoniho originál upomínají ovšem křestní jména Klariče a Brigela (v tomto případě jde ovšem proti zvyklostem commedie dell arte o postavu ženskou, konkrétně kelnerku). Svoboda do jevištního tvaru s dvěma automobily na scéně (roztlačují je představitelé „koňských sil“) přidává kromě různých „cypovin“ zcizující momenty, např. vložení celého výstupu z Goldoniho originálu v italštině (nejde-li ovšem o mystifikaci) s běžícími titulky na panelech, v renesančních kostýmech a maskách a také s trochou přízemní akrobacie.

V závěru produkce pak Truf publiku sdělí, že provázanost zápletek je už přece všem jasná, takže jejich jevištní „odhalení“ bude pro osvěžení podbarveno sborovým zpěvem, překvapivě se však finále nevyrovná šťavnatosti předcházejících bláznivých výjevů. Kreace rtuťovitého Petra Panzenbergera si zaslouží pochvalu, také ostatní aktéři nabízejí kvalitní herecké výkony, kupříkladu Lada Bělašková s Vítem Rolečkem (Klariče a Kowalski junior, jejichž vzájemnému citu jsou kladeny do cesty fatální překážky) či Jiří Sedláček jako suverénně zemitý Horváth.

Pro slovo se v této rozpustilé variaci nejde daleko, publikum při mnou zhlédnuté repríze kvitovalo jevištní poťouchlosti osvobodivým smíchem a velmi častými potlesky na otevřené scéně. Přiznávám, že v divadle jsem takto vroucí „kotel“ nezažil už několik let.