Dorota Barová sice vydala teprve druhé sólové album, na domácí hudební scéně je ale mimořádně vytíženou osobností. Přes dvacet let je polovinou mezinárodně úspěšného dámského alternativně-písničkářského dua Tara Fuki, je členkou jedné z nejvýjimečnějších česko-slovenských jazzových kapel Vertigo, se členy slovenské rockové kapely Korben Dallas tvoří zajímavý projekt Tugriki a k tomu všemu koncertuje a nahrává s Anetou Langerovou.
Sólová tvorba Doroty Barové se všem těmto aktivitám poměrně dost vymyká, i když při pečlivém hledání pochopitelně nemůžeme nenajít některé styčné plochy. Hlavním kontaktem s Tara Fuki je samozřejmě zvuk violoncella a zpěvaččin hlas, texty v polštině, kterým se Barová věnuje vlastně výhradně (a chtělo by se říct, že její hudba by bez zvukomalebnosti a měkkosti polštiny byla úplně jiná).
S Vertigem najdeme styčné plochy ve filigránské práci s detailem, s kontrastem mezi minimalistickými průzračnými motivy a nevtíravě virtuózními hudebními party, lhostejno na který ze zúčastněných nástrojů. S Tugriki můžeme najít spojení v neobyčejné stavbě zpěvních melodií, které se proplétají instrumentálním základem, a samozřejmě v (zřídkavých) rockovějších pasážích. S tvorbou Anety Langerové – ale tady jde už možná spíše o přání coby otce myšlenky – můžeme najít styčné body v intimitě písní a introvertním způsobu jejich pěveckého podání.
Dvojčata
Dalo by se říci, že album Dotyk pokračuje tam, kde skončil debut Iluzja. Ale to by nebylo úplně přesné. Obě alba existují jaksi paralelně, mohli bychom je nazvat – v nejlepším slova smyslu – dvojčaty. Mají shodné autorství, kromě vlastních textů Barová opět zhudebnila báseň polského básníka Krzysztofa Kamila Baczyńského a jeden text od polské autorky a novinářky Teresy Drozda.
Spolupracovala s kytaristou a producentem Miroslavem Chyškou, basistu Jakuba Vejnara z minulé desky nyní nahradil Miloš Klápště. Což je i sestava, ve které Barová koncertuje – a to je možná právě nejzásadnější posun od Iluzji. Dotyk je totiž jaksi „kapelovější“, už v tom, že svoji specialitu, píseň postavenou na zvrstvených vokálech, zařadila jen jednu (Cisza).
Převládající atmosféru alba určuje už první skladba Obok mnie, ve které kouzlí Miroslav Chyška s kytarou podobným způsobem jako na svých komorních albech Bill Frisell (podobně je tomu i v závěrečné Poleglym, což dodává albu v tomto detailu koncepční charakter). Pro píseň, ale vlastně celé album, je charakteristická hra s minimalistickými náladami a v neposlední řadě s tichem, což je umění, které ovládají jen opravdoví mistři. Když do mlžné atmosféry vstoupí melodické sólo na violoncello, jeho vřelý „dřevěný“ zvuk dodává celému aranžmá skvělý kontrapunkt.
Jsou tu ale i hybnější songy. Wiem se dopracuje dokonce do až „taneční“ pasáže, její zvuk hodně určuje až k vazbě zkreslená elektrická kytara, která je ale v mixu hodně upozaděna a aranžmá dodává podobný charakter, jako měly například některé pozdní nahrávky Sonic Youth.
Přestože Dorota Barová se svými partnery tvoří hudbu, která mainstreamovému posluchači bezpochyby bude připadat poněkud „divná“, neboť pracuje takřka bezezbytku s prostředky, které v komerčních rádiích neuslyší, bez předsudků by se i takzvaně nezasvěcený posluchač mohl chytit na písně, které pracují s nosnými melodiemi, ať už je to titulní Dotyk se slokami síly lidové písně, anebo hudebně hravá Słońcem jesteś, obě nesmírně průzračné a jedním slovem krásné. Jako celé album.
