LN: Jak snadné bylo přenést divadelní hru, kterou jste vytvořil s Jeremym Dysonem, do filmu?
Moc ne. Dalo nám to hodně práce. Musíte rozebrat něco, co velmi dobře znáte, ponechat si oblíbené kousky, přidat nějaké nové a složit to zase dohromady. Tak jak to říkal Miloš Forman v jednom rozhovoru k Amadeovi, který také vyšel z divadelní hry – originál musíte roztrhat a začít znovu. Což je děsivé, ale i vzrušující a zajímavé, protože vytvoříte něco jiného, než je ta hra, a zároveň nějak stejného.
LN: Co konkrétně se změnilo?
Některé šoky a překvapení ve filmu nejsou a naopak. Také jsme se potřebovali víc ponořit do emocí postav. Nový je i rámec. Na jevišti hlavní hrdina Goodman přednášel přímo k publiku. Pro film jsme využili jeho pátrání po starém mentorovi. Jednou mě napadlo, jaké by to asi bylo, kdybychom najednou dostali dopis od Kubricka, že není mrtvý, má rád naši práci a máme ho přijet navštívit. Ten nápad nám odemkl celý scénář.
LN: Jak dlouho vám adaptace trvala?
Osmnáct měsíců. Natáčení pak bylo rychlé, zabralo pět velmi nabitých týdnů. Jeremy je můj nejstarší přítel, mé druhé já, co se týče psaní a režie, na všem se shodneme. I díky tomu to fungovalo.
LN: Jak jste ve filmu pracovali s napětím?
Důležité bylo držet se postav. Ghost Stories i přes svou vyhrocenost vypráví o obyčejných lidech. V jádru leží myšlenka, že všichni jsme schopni spáchat něco strašného, ať už záměrně, náhodně, nebo svou pasivitou. Šlo nám tedy o to, slovně a vizuálně vyjádřit, že v životě Goodmana i ostatních není něco v pořádku. Divák by se v jejich světě, z kterého zmizely barvy i život, neměl cítit příjemně. Zato by se mu měl zadřít pod kůži.
LN: Na rozdíl od inscenace ve filmu vidíme víc nadpřirozených bytostí.
Přemýšleli jsme, kolik toho máme ukázat. Naše hra se líbila některým našim dětským hrdinům, například Johnu Landisovi. Ten nám pak během příprav filmu hlasitě připomínal „Neukazujte toho moc!“ a ta slova nám pořád zněla v uších. Nechci moc prozrazovat, ale zatímco hra byla spíš duchařsky strašidelná, ve filmu nám šlo víc o emoce, o vyjádření bolesti postav a toho, jaký vliv má na jejich osud. Mimochodem žádný z těch efektů není počítačový, všechno to jsou masky.
LN: Ghost Stories jsou občas i komické. Jak jste vytvářeli rovnováhu mezi strachem a smíchem?
Smích uvolňuje napětí a dobře odlákává pozornost. Měli jsme ale pravidlo, že vtipy nesmí být hloupé a musí vycházet ze situace. Komedie a horor k sobě dobře pasují, protože o strachu ani o smíchu nepřemýšlíte. Obojí působí hned.
LN: Kromě vás v roli Goodmana jste do filmu obsadili jiné herce než na jevišti. Proč jste si je vybrali?
Stařík naposledy tasí. Hvězdný Robert Redford končí s herectvím, do kin jde jeho poslední film |
Všichni tři jsou naše první volba. Potřebovali jsme mezinárodní jméno, abychom sehnali peníze a také film prodali do zahraničí. Poslali jsme scénář agentovi Martina Freemana a naštěstí se mu líbil. Paul Whitehouse má v sobě humor i patos a dramatické role skoro nehraje. Byl překvapený, že ho chceme obsadit. Alex Lawther je herecky otevřená nádoba, jeho oči se dokážou hned naplnit slzami, že ho chcete jít utěšovat.
LN: Inspiroval jste se při psaní Ghost Stories i starými britskými horory, jako třeba povídkovým filmem z roku 1945 Přízraky noci?
Ano! Přízraky noci je první pořádný povídkový horor, u něhož je navíc spojovací příběh nejlepší ze všech. Při psaní hry to byl náš vzor, hlavně v tom, abychom také vytvořili opravdu dobrý rámec těch tří duchařských historek.
LN: Měly na filmovou podobu Ghost Stories vliv i vaše zkušenosti z dalších temně komických inscenací, v nichž jste se v Londýně objevil, ze Sondheimova muzikálu Assassins o lidech, kteří spáchali atentát na amerického prezidenta, a McDonaghovy hry Kati o bývalých popravčích, kteří se nechtějí vzdát své důležitosti?
Určitě. Hrát v tak mimořádných hrách role, které vám dají příležitost být sám k sobě opravdu upřímný, je privilegium. I v Ghost Stories je hodně z našeho života, i když si nemyslete, že nás pronásledují duchové. O té inscenaci Assassins sám Sondheim prohlásil, že v ní režisér poprvé postavy nesoudil. Žijeme ve světě, kde se lidé cítí tak izolovaní, osamělí av háji, že jdou a zabijí padesát lidí nebo se připojí k teroristickému hnutí, aby se stali součástí nějaké rodiny. My si o nich buď můžeme myslet, že to jsou blázni, kteří si zaslouží smrt, nebo se můžeme snažit pochopit, jak je něco takového možné. S těmi lidmi je něco v nepořádku, ale na druhou stranu není v pořádku ani dění ve společnosti. Nořit se do tohoto problému je děsivé, ale podle mě důležité. A lidé jako Martin McDonagh nebo Steven Sondheim patří k nejlepším dramatikům na světě a mají k tomu tématu co říct.
LN: V Katech jste byl k vidění nejen v Londýně, ale díky cyklu přenosů divadla do kin NT Live i různě po světě, včetně Prahy. Už před Ghost Stories jste si tak vyzkoušel spojení divadla a filmu. Jaké to bylo?
Zvláštní. Hrajete pro tisíc lidí v divadle, mluvíte nahlas jako obvykle, ale přitom víte, že vás sledují po celém světě. Kromě premiéry jsem nebyl u žádného představení Katů tak nervózní. Kdybych upadl nebo zapomněl repliku, všichni to uvidí! Ale zároveň to je celé vzrušující. Jde o přímý přenos, a pokud vím, skvěle natočený.