Julie Depardieu působí jako neřízená střela. Energickou mladou ženu můžete potkat, jak projíždí Paříží na motorce, nebo naopak s rukama zabořenýma v záhonu, v každém případě se sluchátky na uších, v nichž bude znít nejspíš její oblíbený Béla Bartók. „Vy jste z Prahy? Tam máte skvělé muzikanty, kteří nahrávají filmovou hudbu,“ hlásí na úvod našeho setkání v pařížském hotelu Grand.
LN Ve filmu jste debutovala jako třiadvacetiletá, to není zrovna brzy. Nebylo snad už od kolébky jasné, že budete herečkou?
Vůbec ne, ještě v těch třiadvaceti jsem byla pevně rozhodnutá, že herečkou nikdy nebudu. Když jste z herecké rodiny, každý má automaticky pocit, že půjdete ve stopách rodičů. Já si ale vždycky říkala, ne, holka, to není nic pro tebe. Když mi bylo sedmnáct osmnáct, netušila jsem, co si se sebou počít, a tak jsem šla studovat filozofii. Objevovala jsem Spinozu, Kierkegaarda, Heideggera... Pět let jsem studovala filozofii, až do svých třiadvaceti. Tehdy jsem dostala svou první malou roličku, ale zase jsem se vrátila na univerzitu, protože jsem si říkala - klídek, byl to jenom štěk, dva natáčecí dny... Ale pak přišel další a další a pak i větší role. Nicméně až tak v osmadvaceti jsem o sobě začala uvažovat jako o herečce.
Co rozhodlo o tom, že jste od filozofie zběhla k filmu, hrál v tom roli váš otec?
Nebyl za tím otec, ale jiný muž, úžasný herec, do kterého jsem se zamilovala. V tátových očích jsem byla velká intelektuálka, on odešel ze školy, když mu bylo dvanáct a začal se protloukat sám. Prošel školou života, má obrovskou přirozenou inteligenci, ale vím, že si neustále uvědomuje svou nevzdělanost. Já jsem o hraní neuvažovala mimo jiné i proto, že jsem v soukromí dost stydlivá. Pak jsem ale pochopila, že všechen stud ze mě spadne ve chvíli, kdy režisér na place vykřikne: Akce! Od té doby jsem věděla, že herectví může být úžasné povolání. Dneska hraju vlastně pořád, ono něco dělat je rozhodně lepší než jen tak posedávat a říkat si, tohle bych chtěla dělat, nebo možná tohle... Něco opravdu dělat je mnohem snazší.
Jaké bylo vyrůstat v rodině Gérarda Depardieu?
Nebylo to jednoduché. Táta býval často pryč, ale neustále se o něm mluvilo. Rozhodně jsem neměla takové to bezstarostné a hravé dětství. Neustále jsem byla obklopená problémy dospělých, připadalo mi přirozené zajímat se o to, co řeší máma se svými kamarádkami. Vlastně nevidím žádný velký rozdíl mezi sebou v pěti a ve čtyřiatřiceti letech.
Měla jste v pubertě sklony k rebelii?
Ne, na to jsem neměla temperament. A to platí dodnes, jsem spíš poustevník než výtržník. Když mě všichni začnou štvát, někam si zalezu. V pubertě jsem pořád četla a poslouchala si své Led Zeppelin... Prošla jsem i divokým mejdanovým obdobím, ale to už je dávno za mnou. Dneska mě vlastně zajímá jenom zahradničení a muzika. Vstávám v šest ráno, ryju, sázím, pleju. To mě úplně uspokojuje.
Jak dnes vnímáte jméno Depardieu, jako výhodu, nebo spíš nevýhodu?
Naučila jsem se s ním žít. Když jsem začínala hrát, tak mě pár lidí přesvědčovalo, abych si jméno změnila. Neudělala jsem to, jiné jméno ze mě jiného člověka neudělá. Nicméně jsem hodně nedůvěřivá vůči komplimentům. Sama jsem vůči sobě hyperkritická.
Váš herecký rejstřík je hodně široký, hrajete prakticky ve všech žánrech - v komediích, kostýmních snímcích, současných psychologických filmech i krimidramatech. Vyhovuje vám taková pestrost?
Naprosto. Člověk je jiný ráno, jiný odpoledne, jiný večer. Proměňujete se podle toho, s kým mluvíte. Chováte se jinak v práci, jinak doma s rodinou. Myslím, že není třeba dělat se sebou bůhvíco, aby byl člověk jiný. Někteří herci třeba hrají jednu a tutéž postavu dvacet let. Lidem chybí fantazie. Někdo řekne: Vy byste byl dobrý detektiv! A herec už má šuplík detektiva a třeba se ho už nikdy nezbaví. Ne, díky, to mě opravdu nezajímá, já se snažím vždycky dělat něco, co jsem ještě nedělala.
Sledujete kariéru svého bratra Guillauma?
Nedávno jsem viděla jeho poslední film, on nehraje, on prostě je. Guillaume je typ herce, který nepodvádí, je jako chodící emoce. Měli jsme spolu točit film Křehké dny, který se bohužel odložil na neurčito. Tradičně kvůli finančním problémům. Měl to být film o Arturu Rimbaudovi, velkém básníkovi. Ale koho to dneska zajímá. Dělejte film o Madonně a máte peněz, kolik potřebujete.
Zvenčí to vypadá, že ve Francii se najdou peníze na jakýkoli film. Ale překvapilo mě, že byl problém financovat například i snímek o takové francouzské hvězdě jako byla Edith Piaf...
Pak se nedivte, že nejsou peníze na film o Rimbaudovi. Něco jsme sehnali, ale nebylo to dost. Tak se to odložilo. Moc bych bratrovi tuhle roli přála. Když žijete život jako on a vytrpíte si to co on, potřebujete si to nějak kompenzovat, zasloužíte si hrát role, jakou je třeba Rimbaud. To, že přišel o nohu, přece musí být i k něčemu dobré!
Jaká práce je teď aktuální pro vás?
Prezentovat svůj nový film. To dělám fakt hodně špatně. Na podzim to bude Tajemství režiséra Claudea Millera. Je to skvělý film, ale já jednoduše neumím říkat takové ty věty: Běžte na můj film, je fakt super! Ale mám za sebou i natáčení se Sophií Marceau - nádhernou ženskou. Hrajeme dvě ženy na konci druhé světové války - já prostitutku, ona takovou hodně tvrdou, chladnou ženskou, něco jako Clint Eastwood v sukních. Moc tam toho nenamluví, zato já melu celou dobu - jako v životě...
Bez čeho si neumíte svůj život představit?
Bez hudby. Když jsem byla mladší, pohupovala jsem se na svém mopedu v rytmech AC/DC. Dneska jsem AC/DC vyměnila za Jeana Philippe Rameaua a operu nebo za Bélu Bartóka. To jsou moje pilulky štěstí.
A čeho máte naopak plné zuby?
Spotřebního života. Kromě svých petúnií a nářadí k zahradničení nepotřebuju nic. Žádné drahé oblečení, boty, kabelky, značkovou kosmetiku, nic. Ženské časopisy už dávno nečtu.
