Americký novinář Matt Baglio tři roky "stínoval" katolického kněze otce Garyho, který ve Vatikánu absolvoval kurz vymítání ďábla, byl také svědkem několika exorcismů. Své zkušenosti popsal v knize Obřad, práva na ni koupilo hollywoodské studio a vznikl stejnojmenný film – těžko říct, jestli má s předlohou společného víc než jméno (vzhledem ktomu, že je v titulcích použita hodně vágní formulace "k námětu dala impulz kniha"), asi moc ne. Snad filmaři Bagliovi alespoň slušně zaplatili, nových čtenářů mu to svěží dílko asi moc nepřinese.
Co byste měli vědět o původním VymítačiAutor románové předlohy Vymítače ďábla William Peter Blatty před lety vyhrál 10 000 dolarů v show Grouche Marxe You Bet Your Life. Když se ho moderátor zeptal, jak hodlá s penězi naložit, odpověděl mu, že si vezme volno a "zapracuje na románu". Scéna vymítání ďábla se pak točila v pokoji s teplotou mínus 40°C, aby mrazivé prostředí vypadalo reálně. Kromě zmiňované hrachové polívky se ve filmu objeví i hrůzostrašný zvuk otáčející se hlavy posedlé dívky Regan. Ten vytvořil mexický indián Gonzalo Gavira překroucením kožené peněženky před mikrofonem. Část štábu ho týdny hledala v Mexiku, protože režisér William Friedkin se zhlídl ve zvukové stránce filmu El Topo, který Gavira ozvučil. Obřad |
Michael Kovak (Colin O’Donoghue) nechce po otci přebírat rodinný pohřební byznys, jde radši studovat na kněze, ačkoliv se k tomu necítí být nijak zvlášť motivován. Po absolutoriu se nechce pro církev angažovat, jeden z jeho učitelů v něm ale cítí nějakou jiskru, vyšle ho proto do Říma na kurz exorcismu. Tam se Michael setká se svérázným vymítačem Lucasem (Anthony Hopkins), jenž mu v praxi předvede, jak takový střet s absolutním zlem vypadá. Otřese tenhle zážitek Michaelovou skepsí? Čeká na mladého hrdinu ve finále situace, kdy se bude muset ďáblovi postavit sám? Samé velké záhady...
Z Friedkinova klasického Vymítače si lidé často pamatují především tu "hrachovou polévku" a další působivé a odpuzující momenty scén exorcismu. Jejich účinek je ale založen na tom, co jim přechází, způsobu, jímž režisér svůj jednoduchý příběh exponoval, jímž vykreslil syrově realistický obraz velmi všedního světa, v němž jsou postavy tak či onak ztracené, bezbranné a samy. Vykresluje to velmi věcně, distancovaně a s nenápadnou invencí, temnota toho všeho nevypadá ani trochu okázale a zdůrazňovaně, je spíš cítit než vidět. Když do tohoto světa vpadne nadpřirozeno, působí stejně skutečně jako hydrant na ulici a jeden může mít pocit, že ta hrachová polévka z plátna cáká přímo na něj.
Hafströmovi se něco takového (snad s výjimkou úvodní sekvence z pohřebního ústavu) nepodařilo. Film se odehrává v aseptickém, neživotném prostředí. Lucasův příbytek vypadá jako dekorace z pohádky, Řím je prezentován pár záběry jak z bedekru, dlouhé pasáže zabere "vlastivěda", vysvětlování, jak to s tím exorcismem vlastně je. Protagonista působí totálně ploše – prázdně pohledná postava ke ztotožnění pro diváka, jejímž úkolem je klást jeho otázky (ne už tak otázky člověka, který vystudoval teologii). V takovém světě a s takto vykreslenými figurami není možné rozehrát drama, a už vůbec ne takové, vněmž jde o všechno.
V Hafströmově filmu jde nakonec jen o to, kdy dostane Anthony Hopkins příležitost to trochu rozpálit. Stane se – navíc za zbytečné asistence digitálních technologií. Ikdyby si ale britská hvězda třeba hlasivky strhala, démon jenž se vtom řevu projevuje, není o nic skutečnější než papundeklová dekorace. Obřad je příliš fádní a klopotný na to, aby se dal brát vážně. Jeho kašírovaná vážnost mu zas brání v tom, aby byl alespoň zábavný.
