Vždyť to je přece ta, co fotila děcka: jak si hrají, jak se smějí a dovádějí, jak zakoušejí všelijaká dobrodružství. Jak zahrabávají psa, kutálejí se v sudech, předvádějí se na mostě, cvičí na závoře, skáčou ve dvojici proti zdi. A fotila v duchu humanistické fotografie, podle vzoru Cartier-Bressona, Ronise nebo Doisneaua.
Jenže ouha – brněnská přehlídka, plus doprovodná monografie, říká o Hochové (1926–2012) taky něco jiného. Vlastně hlavně něco jiného, mnohem víc, než je v kánonu.
Není divu: fotografka totiž svůj archiv odkázala právě Moravské galerii. Čítá skoro sto třicet tisíc negativů! Aktuální výstup je první v řadě, máme před sebou výsledek první probírky.
Hra, objev a magie
Retrospektiva i monografie jsou pojaté velkoryse. Hochová je tady rozebrána od a do zet, kurátor a monografista Jiří Pátek sleduje vývojové proměny jejího rukopisu od čtyřicátých let minulého století po první roky po zlomovém devětaosmdesátém; v nové éře už totiž Hochová nic moc nefotila, spíš bilancovala a zhodnocovala už hotové.
Fotografka Dagmar Hochová na terase svého pražského bytu (19. března 2003)
Co všecko? Třeba svůj zájem o sociální periferii, o ty fasety společnosti, které se minulému režimu nehodily do krámu – o mentálně i fyzicky hendikepované, o staré a nemohoucí.
Normalizační komunismus přece radostně kvetl a báječně žil, tady neměly žádné smutky a existenciální tragédie místo! Anebo politika: od pozdních šedesátých po raná devadesátá léta. Přehlídka tváří, které říkají všecko, aniž by promluvily. O době i o sobě.
 Kniha Jiří Pátek: |
Vaculík, Kundera, Kohout – a proti nim Jiří Hendrych; Havel s první manželkou, Kolářová, Burešová, Moserová – a proti nim Václav Klaus. A pak třeba reklamní foto, spolupráce Dagmar Hochové se sklářem Václavem Ciglerem, anebo její rané práce, realizované pod zřetelným vlivem vrcholného avantgardisty Funkeho.
A samozřejmě taky výlety, cesty do ciziny, na Slovensko, do Skandinávie, do Ruska, do Vietnamu, kde fotografka zabrala dokonce samotného Ho Či Mina.
Je toho spousta, co aktuální výstava s monografií objevují. A objevují to nenásilně, nesnaží se přesvědčit diváka, že Hochová je odteď úplně jiná, že je třeba ji přečíst nově, přehodnotit.
Nerozjíždí revizi, o niž se před pár lety marně pokoušela výstava druhořadých fotografií Josefa Sudka, kolekce jeho „fešand ze šuplíků“, výběr z mistrovy zakázkové dokumentace sbírkového materiálu.
Projekt Moravské galerie je sympaticky otevřený, nechává návštěvníkovi volnou ruku. To ale vede k jasnému závěru, rozlišení tvorby Dagmar Hochové na užitnou, na práci pro časopisy a knihy, práci s ryze dokumentárním záměrem – a na snímky se zřetelně uměleckým vyzněním, kam spadají prvořadě právě její fotografie dětí, její exkurze do uvolněných her a radostí těch, co se ještě nenechali požrat nejrůznějšími nároky společnosti, kultury, civilizace.
V prvním případě vidí Hochová dospěle, reflektovaně, prozaicky, v druhém případě nahlíží vybrané subjekty spontánně, neúčelně, básnicky. V prvním případě rezonuje hodnota dokumentární, jakkoli někdy esteticky vstřícná, v druhém má pak každopádně slovo hodnota umělecká, náhodné objevy, přirozená magie.
Výsledek zřejmý
Jak výstava, tak monografie jsou samozřejmě cenné, mají svůj smysl. Už jen pro aktualizace a připomínky nejrůznějšího druhu: akcentování ženských témat (Vlasta na sklonku padesátých let), síly a vlivu dobové literatury (Literární noviny na sklonku šedesátých let), schopnosti tehdejších intelektuálů mít renesanční, všestranný záběr – viz citlivé interpretace, které dílu Dagmar Hochové věnoval spisovatel Alexandr Kliment, nebo neméně pozorné čtení, které předvedl v autorčině první monografii sociolog Bohuslav Blažek.
 Výstava Dagmar Hochová: RetrospektivaMoravská galerie Brno
Do 29. září 2024 |
A těch propojení bylo daleko víc: Hochová se celoživotně družila s Emilou Medkovou, čelnou fotografkou zdejšího surrealismu po druhé válce, a stejně tak s rodinou Libora a Anny Fárových. Zvládala kdykoli nafotit cokoli, v jakémkoli žánru, uměla své řemeslo na výbornou.
Jenže řemeslnost umění nedělá. Umění dělá jedinečnost, osobitost, nezaměnitelnost. A nezaměnitelná, osobitá, jedinečná je Hochová nejvíc znovu v tom, o čem byla řeč hned úvodem, ve fotografiích dětí.
Třeba snímek tří dívek zvolna se fyziognomicky překlápějících z dětství do náruče dospělosti a v trojúhelníku jejich tváří jako středobod – bublina. Průhledná entita, která láme úhly, mění formáty. Vykulené oči těch holek prozrazují, že tady se děje něco kouzelného, nabitého symbolickými významy, tady je najednou vidět za běžný rámec věcí, žité reality.
Tohle je umění, tohle je Dagmar Hochová. Jakkoli je dobré poznat i všecka další kola její práce. Možná méně důležité ve výsledku, ale důležité každopádně proto, aby byl ten výsledek zřejmý.
Koupala se v Hitlerově vaně a ukázala světu hrůzy Dachau. Fotografka Lee Miller prožila deset různých životů |
