LN: Před dvanácti lety jste na Letní Letné uvedli extrémní podívanou s názvem Risque ZérO. Svým způsobem to byla nevídaná, divoká show, plná drsného humoru. Osel a mrkev ale také přichází s něčím úplně novým a je k novému cirkusu i kritický. Srovnání obou se přímo nabízí. Jak to vidíte?
Risque ZérO, to bylo mládí, čistá energie a nadšení z toho, kam až lze zajít. Teď přišel čas pro zamyšlení a reflexi. V Oslu a mrkvi vyprávím o historii cirkusu, o limitech, které ve své práci vidím. O uzavřeném prostředí, v němž se pohybuji.
Pokoušel jsem se změnit svět, ale v cirkuse to jde ztuha – nebo aspoň já nevím, jak na to. A tak kladu otázky – sobě i publiku. Ty se týkají fyzických hranic, ale také toho, zda jejich stálé posouvání a vývoj techniky vede k novému vyjádření. A potažmo se ptám po smyslu našeho konání, zda smysl života spočívá v příkazu hnát se pořád dál a výš.
LN: Žijeme ale v době, která miluje rekordy, stále se musí něco navyšovat, překonávat, zvyšovat hrubý domácí produkt, export, import...
No právě – a cirkus je přímo historií toho, jak se hnát dopředu a překonávat hranice. Já v něm vidím dokonalou paralelu s tím, co se děje kolem nás. Dnes je to ještě horší než dřív. V cirkuse nikdy nikdo není spokojený, každý chce překonávat to, čeho dosáhl. Když udělá trojité salto, příště chce čtverné. Nikdy se to nezastaví.
LN: Jak dlouho už se pohybujete v cirkusovém prostředí?
Začínal jsem v sedmi letech, takže má za sebou už třicet let v manéži. Mám nárok na únavu materiálu nebo úvahy o smyslu.
LN: Třicet let, to je skoro celá historie nového cirkusu, ne?
Není to o mnoho víc. Tehdy se začal dynamicky rozvíjet a získávat velkou oblibu. Jeden z prvních souborů, Cirque Archaos, vznikl v roce 1986 a přinesl úplně novou estetiku, ovlivnil vývoj nejen ve Francii ale i v dalších zemích. Pocházím z Nizozemska a do Francie jsem odešel na cirkusovou školu právě proto, že jsem chtěl být u zdroje, využít tradice, která se rodila. A to jsem se také pokusil nějak zakomponovat do své nové inscenace.
LN: V jakém stavu se podle vás nyní nový cirkus nachází?
Problém nového cirkusu spočívá v tom, že se jako žánr složitě občerstvuje. Technicky se sice vyvíjí, ale to k zásadní proměně nestačí. Poměrně dlouho se legitimizoval jako žánr, který využívá režiséry, dramaturgy, choreografy, a může tedy nabídnout myšlenkovou výpověď, a ne jen udivovat technickou bravurou. Nyní je ve stavu, kdy skutečně potřebuje spoustu inovací, ale já sám nevím, jak na to. Ta nová cesta se ještě neobjevila.
LN: Do své inscenace jste zakomponoval i poměrně rozsáhlé monologické pasáže. Proč?
Cirkus mi neumožňuje, abych vyjádřil, oč mi jde. A to přesto, že divadlo jako takové nebo tanec novému cirkusu hodně pomohly a vyživují ho. Ale pořád je to cirkusové představení.
LN: Ve vaší inscenaci jde také hodně o rovnováhu. Šlo vám o vyjádření technické dovednosti, nebo to má hlubší význam?
Do jisté míry ano, ale ne tak explicitně. Nemyslel jsem to úplně jako metaforu, ale jistě že si to lze i tak představovat. Pro mě je to víc obraz absurdního konání, třeba když stavím věž ze židlí a balancuji na ní. Proč bych měl něco takového dělat? Vždyť je to úplný nesmysl, absurdita.
LN: Udržování rovnováhy je ale ve vaší profesi také téma – vždyť je plná emocí, napětí, stálé je v ní vzrušení. Copak vy nemáte strach?
Cirkus přináší extrémní emoce a někdy je těžké udržet je na uzdě. Nemám strach, že bych se zabil, to opravdu ne. A pak – součástí téhle profese je prostě risk. Jeden můj profesor v cirkusové škole říkal, že být hráčem na burze, finančníkem, který operuje s velkými částkami, je stejně riskantní jako dělat akrobata v cirkuse.
LN: Ovšem přijít o peníze je přece jen něco jiného než přijít o život...
Já ale jen vytvářím iluzi nebezpečí a risku, jak si to publikum přeje, chci provokovat. A jsem jištěný. Ale jestli chcete vědět, co je pro mě opravdu obtížné v Oslu a mrkvi, pak je to pasáž, kdy smažím palačinku v kuchyňce, která se houpe na propanbutanové lahvi. A je to také pocta kamarádům z cirkusu Inextremiste.
LN: Kultura nyní zažívá složité období kvůli koronaviru. Jak to vypadá ve Francii?
Je dost neoficiálních kulturních akcí, kam lidé chodí a jsou rádi, že se mohou potkat, slyšet dobrou muziku, vidět představení. Pandemie se mnohem víc odráží na oficiálních akcích a institucích. Teď začíná divadelní sezona, ale mnohé scény ji posouvají až na leden.
LN: Letní Letná musela přejít na „light“ verzi a Galapiat je jeden z mála zahraničních souborů, co přijely. Neměli jste obavy?
Ne, já se koronaviru nebojím. Mnohem víc se bojím nesmyslů, které se lidem líhnou v hlavě. Ty jsou stokrát nebezpečnější než celá pandemie.
