Osmačtyřicetiletý filmař, který ve svém pátém celovečerním režijním počinu ztvárnil hlavní roli, bývá jako režisér nejčastěji spojovaný s parodiemi (Zoolander, Tropická bouře). Walter Mitty má ovšem nejblíž ke Stillerovu debutu – romantické tragikomedii Bolestná realita (1994). Titulní hrdina je dospělý muž ve zralém příběhu. Obojí svou hravou jednoduchostí vzbuzuje nakažlivou chuť na život.
Scenárista Steve Conrad volně vychází z povídky Jamese Thurbera, která poprvé vyšla v roce 1939 v časopise The New Yorker. O osm let později se dočkala filmové verze s komikem Dannym Kayem v titulní roli, nový přepis si ovšem zachovává nadhled i aktuálnost. Titulní hrdina totiž pracuje ve fotoarchivu magazínu Life, kde má už šestnáct let na starosti negativy. Titulní strany časopisu efektně zrcadlí dramatické proměny světa a jejich hybatele – a ze zdí filmové redakce skutečné obálky legendárního periodika shlížejí na nás diváky i na nenápadného dvaačtyřicátníka. Ten si svůj nevzrušivý život kompenzuje prostřednictvím fantazií, v nichž se mění v neohroženého superhrdinu. Zatahuje do nich i svou tajnou lásku, kolegyni z účtárny Cheryl Melhoffovou (neobyčejně obyčejná, neokoukaná Kristen Wiigová).
S novým vedením, reprezentovaným dynamickými mladými fachidioty s plnovousy, však Life přechází na internet. Řadu zaměstnanců čeká vyhazov a bude mezi nimi i Walter – zvlášť pokud nesežene podklad pro obálku posledního tištěného čísla. Autorem fotografie je prominentní spolupracovník redakce Sean O’Connell (vynikající Sean Penn), křižující kontinenty v honbě za jedinečnými vizuálními krásami světa. Aby fotografa našel, musí se Walter pohnout z místa.
Neurotický hrdina zachraňuje pejsky i sám sebe
Ben Stiller se svým filmem hlásí ke konceptu židovské komedie, v níž se komické situace odvíjejí od hrdinovy neurózy a k níž se hlásí Woody Allen, Judd Apatow či Wes Anderson. Postavou drobného, mírně smolařského hrdiny pak vzdává poctu všem obyčejným lidem, kteří si jaksi zapomněli užívat života. Název periodika, jehož reálný osud film vědomě připomíná, je samozřejmě symbolický. Life – život – se ve Walterovi Mittym ovšem nespojuje jen s bouřlivým letem vrtulníkem s na mol ožralým grónským pilotem. Laciné sny o záchraně pejsků z hořících domů protagonista opouští, neboť největší výzvou je pro něj ovládnutí vlastního strachu. V okamžiku, kdy se Walter vymaňuje ze strnulosti a dává se konečně do pohybu, působí jeho putování přirozeně – a jeho podstatu nekorunují hrdinské skutky, ale třeba jen odpolední fotbálek s partou afghánských vesničanů.
Walterovo barvité denní snění má podobu tradiční stillerovské parodie, Walter však není z podstaty idiot ani nemotora. Je to muž, který prostě dosud nedostal svou příležitost. V tom je složitější a skutečnější, než kdyby šlo o klasickou komickou postavu. Stillerovo pojetí není dramaticky čisté: žerty s únikem před žralokem sice pobaví, ale mnohem působivější je humor vycházející z jemně posunuté reality. Jedním zpojítek mezi různými světy je tak i skvělý mandarinkový dort, který peče hrdinova matka (herecká veteránka Shirley MacLaineová)...
Walter Mitty a jeho tajný životUSA 2013 |
Příběh o zániku klasických médií
Hrdinův profil na internetové seznamce získává střetem se žralokem na atraktivitě jen tak mimochodem a happy end spojený s Cheryl je samozřejmostí. Neobvyklou přidanou hodnotu Waltera Mittyho a jeho tajného světa ovšem tvoří příběh o zániku klasických médií. Přechod na úspornější internet a likvidace špičkových, leč náhle nepotřebných zaměstnanců Walterova typu proměnila v uplynulých letech řadu obsahově i obrazově výjimečných periodik v banální balast. Umělec O’Connell, který fotí na klasický film a ty opravdu jedinečné okamžiky pouze prožívá, je beznadějným přežitkem.
Také tvář kinematografie nenávratně proměňuje digitalizace, právě počítačové triky však Stillerovi dovolily proměnit jeho film v zajímavé "počtení". Od vtipných úvodních titulků po finále provázejí Walterovu cestu slova a věty vepsané digitálně do okolního prostoru. Název časopisu Life je z nich tím nejzjevnějším.
Stiller digitální proměnu neodsuzuje, svůj film však pojal jako velmi osobní hold zanikajícímu světu autenticity spojené s osobním kontaktem s realitou – s tištěným papírem, fotografií, individuálním prožitkem. Vrcholnou scénou je z tohoto pohledu okamžik, kdy Walter konečně spatří titulní stranu Life s fotografií, za kterou se štval přes půl světa. Spolu s ním se nad ní mohou dojmout všichni, komu stále chodí noviny a časopisy do schránky.