Další část cyklu čtení z děl Václava Havla, věnovaná 60. létům, se koná dnes od 19 hodin v pražské Městské knihovně.
Právě tehdy se formovala jeho osobnost, profiloval se jako dramatik a filozof. V Divadle Na zábradlí byly uvedeny jeho první hry, v roce 1967 vystoupil s kritickým referátem na IV. sjezdu Svazu československých spisovatelů a v roce 1968 se už plně angažoval i v politice. V pořadu účinkují Daniela Kolářová, Jiří Ornest a Ladislav Frej.
Václav Havel se ve svých úvahách rád k tomuto období vrací a komentuje ho, jako například své zkušenosti s tvůrčími svazy a jejich sjezdy. „Svaz spisovatelů byl tehdy veledůležitá instituce a kultuře vůbec byl dáván velký význam. Člověk by očekával, že marxisté-leninisté budou zdůrazňovat základnu, a tohle že bude jen jakási nadstavba a koření života. A ono tomu bylo právě naopak, protože věděli, že je nejdřív třeba masírovat mozky. A tak ve statisícových nákladech vycházeli oddaní, státoprávní umělci, kam oko pohlédlo byly jejich portréty a v knihovnách byly nekonečné řady jejich spisů. S tím souvisí i ohromný význam, který měly tvůrčí svazy a jejich sjezdy. Zásadní byl sjezd Svazu spisovatelů v roce 1956. Tenkrát jsem ještě nebyl jeho členem a s Jiřím Kolářem jsme seděli v kavárně Slavie a sledovali, co se děje. Na tomto sjezdu se také odehrál slavný projev Seifertův a Hrubínův, kde určitým způsobem poukazovali na zavřené básníky a další zakázané autory, třeba na Zahradníčka. Na tu dobu to bylo odvážné a revoluční a souviselo to s atmosférou 20. sjezdu a se zhroucením Stalinova kultu,“ uvedl pro Lidové noviny.
Probouzení z předchozího šoku
Další významnou etapou Havlova života, na kterou se dnes bude vzpomínat, je jeho působení v Divadle Na zábradlí. „Strávil jsem tam osm let, až do roku 1968, a byla to svým způsobem asi nejhezčí léta mého života. Ne že by v té době tu nebyl komunistický režim či cenzura, právě naopak, a já s ním měl hodně co do činění, protože jsem musel před cenzurou obhajovat své texty,“ vzpomíná na to, jak se stále všichni pokoušeli posunout hranici možného zas o nějaký ten centimetr.
„Nechci zdaleka tu dobu idealizovat, ale přece jen to bylo období jakéhosi probouzení společnosti z předchozího šoku – u některých naopak omámení. Jedni i druzí se trošku probouzeli a do toho přicházela naše generace těch, kteří nebyli poznamenáni zásadním ideologickým sporem a minulostí. My jsme ani nekolaborovali s Němci, to jsme nestihli, ani jsme se nestihli zapojit jako svazáčtí básníci, kteří by pak museli prozírat. Prostě nás zajímalo něco jiného než ty starší,“ dodává.
