Žádám o svolení k sebevraždě

V tom prvním (Vlajky našich otců) se podíval na bitvu o Iwo Jimu očima svých amerických předků, v tom druhém a více oceňovaném ( za Dopisy z Iwo Jimy má Zlatý glóbus a nominaci na Oscara) zmapoval tytéž události z pohledu japonských protivníků.

Vznikl tak svého druhu unikátní projekt - jakkoli oba filmy mohou existovat nezávisle na sobě a znalost jednoho nepodmiňuje zhlédnutí druhého, vzájemně se doplňují.
Eastwood oba snímky pojal jako sugestivní zprávu o jednotlivých lidech, kteří bojovali na jedné a druhé straně. V jednom případě vypráví o hrdinství obyčejných Američanů, v tom druhém zachytil docela jinou polohu morální síly a vytrvalosti vlastní Japoncům. V jeho „oslavné ódě“ ovšem dominují humanistické podtóny, které podtrhují nesmyslnost válečného běsnění a vyzdvihují hodnotu lidského života. Právě ta je Japonci vnímána velmi specificky: zatímco Američané navzdory křesťanské tradici nejsou schopni smrt přijmout, Japonci se v krajní situaci loučí se životem dobrovolně.

Hodnocení LN: * * * *

Dopisy z Iwo Jimy (Letters from Iwo Jima) USA/Japonsko 2006 Scénář: Iris Yamashita Režie: Clint Eastwood Kamera: Tom Stern Hudba: Clint Eastwood (jako Kyle Eastwood) Hrají: Ken Watanabe, Kazunari Ninomiya, Suyoshi Ihara, Ryo Kase, Shidou Nakamura a další Distribuce v ČR: Warner Bros. Premiéra: 1. 3. 2007

Film sleduje události na pustém lávovém ostrově prostřednictvím několika postav, které postupně vykrystalizují z početného houfu japonských vojáků jako hlavní hrdinové. Eastwoodovi evidentně imponoval generál Kuriabayashi (výborný Ken Watanabe), vzdělaný, inteligentní muž, který měl za sebou zkušenosti z pobytu v Americe, jež dokázal zúročit při strategii obrany ostrova. Díky jeho důmyslné taktice Japonci odolávali mnohanásobné americké přesile dlouhých čtyřicet dní (posledních pět už bez vody a bez jídla).

Vedle generálova příběhu sledujeme i osud mladého pekaře, který naprosto nechápe smysl válečného běsnění, barona, jenž býval olympijským šampionem, fanatického poručíka nebo idealistického armádního policisty. Každý z nich vnímá obranu Iwo Jimy docela jinak, pro jednoho je to „zbytečný ostrov, který si Američané můžou klidně vzít“, pro jiného „součást japonské svaté půdy“.

Eastwood film stylizoval jako černobílý snímek s jemnými barevnými akcenty. Staromilské není jen vizuální pojetí, ale i způsob vyprávění, v němž se soustřeďuje jednak na strategickou přípravu bitvy, ale hlavně na psychologické vykreslení jednotlivých postav. Motivace jejich chování opírá o citace dopisů, které posílají domů, ale i o krátké flashbacky, v nichž představuje jejich zázemí.

Film pak emocionálně i dramaticky kulminuje v průběhu bitvy samé. Tady se obnažují charaktery, páchají hromadné sebevraždy, ale i zoufale bojuje o život. Eastwoodovi se obdivuhodně podařilo vykreslit specifickou japonskou mentalitu, pro niž je nesmírně důležitá důstojná smrt vlastní rukou. Nicméně než k ní dojde, vydají ze sebe vojáci všechny síly. Film neřeší, na které straně barikády stáli, zajímají jej jejich individuální osudy, které nikdy nejsou černobílé. I na straně nepřítele vidí jen muže, kteří doma nechali rodinu a vyšší mocí byli vysláni na smrt.