Nočním lesem kráčí muž s malým chlapcem v náručí. Když se ujistí, že je sám, položí dítě na zem, zneužije ho a mrtvé tělo nechá ležet v listí. To vše uvádí starý ženský hlas v dnes už zapomenutém sudetoněmeckém dialektu. Za video Das wandernde Sternlein (Putující hvězdička) si Marek Ther vysloužil Cenu Jindřicha Chalupeckého a galerie DOX trestní oznámení za šíření pornografie.
LN Na začátek by stálo za to, ujasnit si, co vlastně točíte. Jde ještě o videoart, nebo už o filmy?
Je spousta lidí, kteří si myslí, že vědí, kde je ta hranice. Když jsem začal používat filmovější postupy, začali mě kritizovat, že mi místo videoartu vychází divadelní hra s kulisami a panáčky v uniformách. Osobně jsem trochu nešťastný i z názvu videoart, proto mluvím radši o videofilmech. Vlastně ani neřeším, jestli bourám hranice mezi videem a filmem. Snažím se o narativní příběhy, a aby si je lidé mohli vychutnat, točím je delší a delší - Hvězdička má už dvacet minut.
LN Býváte označován za kontroverzního umělce. Jak se vnímáte vy sám?
Já si nemyslím, že by moje věci byly něco zvlášť šokujícího. Zajímají mě prostě tabu. Za komunismu byla tabu homosexualita, dnes už ne. Pedofilie je tabu dál. Chci hlavně poukázat na problémy ve společnosti. Navíc jsou moje videa hodně abstraktní. Jsou tu ale lidé, kteří tyhle věci nechtějí vidět ani si je pustit k tělu, a mě zajímá, jaké to asi může být. Ale vnímat moji práci jako kontroverzní? To teda opravdu ne.
Das wandernde Sternlein (Putující hvězdička)
LN Jak souvisí odsun sudetských Němců se zneužíváním dětí?
Tohle jsem řešil u svého minulého videa Pflaumen (Švestky), kde je odsun znázorněný očima malého dítěte. Pokud si pamatuju, nic podobného se tu z pohledu sudetských Němců nenatočilo. Ani v Habermannově mlýně nic takového není. V Putující hvězdičce jsem chtěl pokračovat v mapování vymírající kultury a dialektu. Když se chtěli Němci se svou „hochdeutsch“ domluvit s lidmi ze Sudet, potřebovali k tomu skoro slovník. Já si myslím, že když tu někdo žije sedm set let, tak patří sem. Lidé z pohraničí do Německa vůbec nechtěli, byla to pro ně cizí země. Pro Němce byli náplava a špína. Jedna paní mi vyprávěla, že když s rodinou přišla do Bavorska, neměli kde spát a místní na ně vzali vidle a hnali je: Vy svině, jděte, odkud jste přišli. Já s nimi soucítím i proto, že část mé sudetské rodiny tu zůstala a zbytek se rozplynul v Berlíně a Bavorsku.
LN Takže Hvězdička je natočená podle skutečné události?
Původně ne. Hledal jsem pro své video představitelku, která ještě mluví původním dialektem. A dostal jsem tip na skoro devadesátiletou paní Elfriedu ze Šluknovského výběžku. To je paní, která nemá žádný internet, televizi, ta má jenom svého Boha a domek, ve kterém žije odmala. Když jsme začali nahrávat, najednou řekla: Víte, ten váš vymyšlený příběh se opravdu stal. A začala vyprávět, že se ke konci války začalo v lesích ztrácet hodně dětí, které už nikdo nenašel, a že okolo toho bylo hodně dusno. Dělo se to v pohraničí, kde žilo dost sudetských Němců. Kdo by si jejich děti ale bral? Češi na převýchovu? Každopádně je pak už nikdy neobjevili.
LN Pflaumen jste nedávno promítal v Kytlicích českým chalupářům, kteří bydlí v domech po Němcích. Jaká tam vládla atmosféra?
V sále bylo asi osmdesát lidí, takže jsem měl trochu strach. Po projekci vystoupila nějaká paní, že to nebylo dost do hloubky, jiný oponoval, že Němci odcházeli už před válkou, a ona na to, že snad spadl z višně. Jedna dokumentaristka měla výhrady k tomu, jak to bylo natočené. Ale já jsem nikdy o dokumentech nemluvil, tohle je videofilm. Nakonec se řešilo postavení pomníku místo křížku, který někdo ukradl. U rybníka totiž zastřelili osm sudetských Němců, z nichž dva byli zřejmě členy NSDAP. Nakonec se odsouhlasilo, že se nic stavět nebude, protože by se pomník mohl stát pietním místem neonacistů. Což je hloupost. Pietním místem pak může být i jakýkoliv hřbitov. Dokonce tam přišly i dvě německé rodiny a já si říkal - aha, už se vracejí zpátky.
LN Nemáte chuť na celovečerní snímek?
Už se dělá na scénáři, ale jde to pomalu, protože jestli film má mít 120 minut, dá to zabrat. A samozřejmě se musejí sehnat peníze. Ale jeden nový kousek, který vznikne díky Chalupeckého ceně pro Galerii Václava Špály, bude mít už pětačtyřicet minut.
LN Před několika lety jste připravil znělku ke queer festivalu Mezipatra. Jak těžké je pro vás mluvit o své orientaci?
Že bych chodil a prohlašoval o sobě, že jsem buzík, tak to samozřejmě ne. Ale v mých pracích tohle téma je, i když nejsem jako Ladislav Zikmund, který se primárně zajímá o gay umění v Čechách. A že já bych dělal gay umění? Na to jsou tu jiní. Je ale pravda, že jsem si do svého posledního videa nevybral zneužívanou holčičku, ale chlapečka.
LN Souvisí nějak queer s vaším zájmem o historická témata?
V příštím videu se už něco takového možná řešit bude. Zajímá mě situace ve třicátých letech, transgender a co se dělo v rodině, když se do ní někdo takový narodil. Záleželo asi hodně na matce. „Josefe, já vím, že se ti líbí punčošky a panenky. Tak doma ti budeme říkat Kateřino, ale venku musíš zůstat Josef. Ano?“ Něco takového připravuju a každopádně to bude i trochu pohádkové.
LN Ptám se i proto, že když se vyhlašovala Cena Jindřicha Chalupeckého, byl jste s ostatními finalisty v Brně na Cenách od Václava Stratila. Ve chvíli, kdy na dálku padlo vaše jméno, vytáhl Stratil kytaru a zahrál Já jsem gay.
Ano, to je jeho stará písnička: „Já jsem gaayyyy...“ No paráda, říkám si, takhle přede všemi na jevišti. Ale tu písničku původně složil pro Jana Nálevku.
LN Proč jste tedy nebyli v centru DOX?
Nešlo o žádný bojkot Chalupeckého ceny, i když to tak možná vyznělo. Skoro všichni z finalistů jsme byli v porotě Cen od Václava Stratila pro umělce nad 35 let, tak jsme na předávání nechtěli chybět. Ale je fakt, že se ještě nikdy nestalo, aby na předávání Chalupeckého nepřišel ani jeden z finalistů. Lidé z toho byli paf. Dokonce dva cizinci v porotě vůbec nechápali, co se děje. Nakonec se řešilo i to, jestli má vůbec smysl v Chalupeckém pokračovat, když na něj všichni kašlou. Ale tak to vůbec není. Prostě jsme v tu chvíli byli v Brně a využili jsme možnosti rozhlasového přenosu Michala Pěchoučka a Johany Švarcové. Hned ten večer jsme ještě sedli do auta a jeli do Prahy.
LN Co pro vás tedy Chalupecký znamená?
Hlavně vzpomínky a to, že natočím další film. Budu mít totiž víc peněz, tak se snad dostanu k těm pětačtyřiceti minutám. Před pár lety jsem byl na půlročním pobytu v New Yorku, tak se tam chci vrátit. A také využít slíbenou rezidenci v Českém centru v Tokiu a zavzpomínat na Marii Callas. Teprve teď mi všechno dochází. Mám ale radost i z toho, že zatímco já jsem dostal Chalupeckého, my jsme dali cenu stejný večer Daliborovi Chatrnému, který si ji ve svých 86 letech podle mě zaslouží.
Therova matoucí videa Marek Ther (* 1977) je autorem leckdy vtipných a upřímných krátkých filmů, které pracují se spornými momenty našich dějin, výstřední estetikou a odkazy k popkultuře. Vystudoval Akademii výtvarných umění v Praze. Prvně na sebe upozornil v letech 2001 a 2003 ve videích M. C. A A. H. a My Pleasure, kdy sám sebe obsadil do role pěvkyně Marie Callasové. Před šesti lety natočil film Der Kleine Blonde und sein roter Koffer o dvou lesbičkách a neznámém muži s červeným kufrem. V pozdějších videofilmech Ruhe, im Stalle furzt die Kuh a Was für Material! využívá homosexuální a nacistickou symboliku. Jeho poslední snímky Pflaumen, Bei dem a Das wandernde Sternlein se věnují odsunu sudetských Němců a zneužívání dětí. |
