Přesto mířil ve své interpretaci Shakespearova Othella dál než jen k barvitě rozehrávaným scénám, plápolajícím loučím a efektním šermům.
Především razantními škrty posílil charakter "rodinného dramatu", jak se této Shakespearově tragédii často říká, odehrávajícího se hlavně mezi třemi aktéry, Othellem, Desdemonou a Jagem. Text tak navíc zkrátil do únosné délky, ale také ho zvláště na úkor některých postav přespříliš zjednodušil. Vynechal postavu Bianky, která zdánlivě pouze rozšiřuje motiv Jagovy intriky, ale také hodně vypovídá o další stránce Cassiova charakteru. Nebo scénu hlubokého ponížení Desdemony Othellem před jejich hosty, která představuje vrchol v krizi jejich vzájemného vztahu, a mnohé další.
Docílil tak toho, že děj soustředil kolem Jagovy léčky, do níž ovšem nechal Othella hodně přímočaře padnout. Přitom na začátku inscenace nápaditě předznamenává pozdější zaslepenost Othellovu, když ji v komicky hutné zkratce předvádí Ladislav Frej jako žárlivý a nenávistí se zalykající Desdemonin otec Brabantio. Kracik se vůbec chápe všech situací, které humorem prosvětlí narůstající tragédii. Občas je k smíchu i naivní Roderigo (Jan Révai), který se ve snaze získat Desdemonu za každou cenu, nechá dohnat až do role vraha.
Jago jako šantala
Nejzábavnější postavu ovšem udělal režisér z Jaga. Oldřich Navrátil ho hraje jako nenápadného šantalu, který má daleko k jakékoliv osobnosti. Žádný velký formát, žádná filozofie zla, jen takový malý vychytralý darebáček, který splichtí intriku a ona náhodou vyjde.
Proč vlastně toho Othella tak nenávidí ? Sice chce pomstít zdánlivou nevěru své ženy, ale ve skutečnosti mu o Emilii nijak zvlášť nejde. Nejspíše tedy opravdu počítal s vyšším postem, na který Othello podle něho nespravedlivě dosadil Cassia. Motiv jeho činu ale i přesto moc jasný není. Důraz na komiku je jistě možný, ale v nepřesném dávkování dává při podobné interpretaci Jaga celé zápletce punc menší věrohodnosti.
Ostatně problematický je i Jagův konec, když před očima ostatních zavraždí svou ženu a pak beztrestně uteče, aniž by ho kdokoliv pronásledoval. Snad si máme uvědomit, že i z malých příčin mohou vzniknout velké tragické důsledky. Proč ne, ale nebezpečí vysoce obratné manipulace je zde pak do značné míry přece jen oslabeno.
Othello Martina Zahálky je ovšem pro tohoto Jaga snadná kořist. Když poprvé vkročí na scénu, přichází impozantní zjev, člověk, který zná svou cenu, hrdina, jenž musel Desdemonu okouzlit. Brzy se však z něj stává jen emocionálně nevyrovnaný slaboch s klapkami na očích, potácející se bez rozumu zcela bezmocně v Jagově intrice. Zahálka přitom jako by postavu tesal z masivního kusu, často místo citů zaujímá jen patřičné postoje a kultivovaně hlasitě deklamuje. Jeho Othello má i přes zuřivé reakce vrcholící v epileptickém záchvatu příliš jednolitou podobu, chybí mu větší odstínění jednotlivých situací. Desdemona Lucie Vondráčkové je křehká, dívčí, milující a oddaná, všechno, jak má být, ale jako by tady režisér spíše spoléhal na její typ než na variovanější projev.
| Hodnocení LN: * * * |
|
William Shakespeare: |
V minulosti Letních shakespearovských slavností jsou inscenace, které zásadně překračovaly pouhý rámec turistické atrakce. Othello Petra Kracika se k nim nezařadí. Pokusil se sice částečně o novou interpretaci slavného kusu, ale nakonec převážila obvyklá ambaláž letní produkce. Tu ovšem udělat umí.
