Sarkastický britský novinář před lety napsal o Jimu Morrisonovi, že "jeho hudba byla pokračováním jeho kalhot jinými prostředky". Někomu to může znít neuctivě, je v tom ale dost pravdy.
Souvislost mezi hudbou a kalhotami totiž neradno podceňovat, někdy je těžké rozlišit, kde začíná první a končí druhé, nastane-li mezi hudbou a kalhotami šťastná synergie, dějí se věci.
Ve vzpomínkách na ty nejsilnější koncertní zážitky znějí tóny už možná rozmazaně, ale třeba nedbale elegantní oblek Nicka Cavea i frajerské boty Warrena Ellise si člověk vybaví velmi přesně.
K hudbě, která stojí mimo povrchní mainstream, nebo se proti němu přímo vymezuje, vždycky patřila značná míra péče o vlastní povrch - na pódiu i pod ním.
Martina Overstreetová a Michal Nanoru se v knize Zde jsou psi snaží ukázat příklady převážně současných hudebních uskupení, která toto propojení tvorby a vzhledu (nejenom oblečení, ale i obalů a dalšího) chápou a dosahují na tom poli nějakých zajímavých výsledků. Zároveň je publikace polemikou s rozšířenou představou, že péčí o image, vizuální prezentaci umělec zaprodává vlastní autenticitu.
Zde jsou psi je kniha především fotografická, většinu obrazového materiálu vytvořili Dušan Tománek a Adam Holý. První jmenovaný fotil na koncertech, parties a festivalech, z jeho snímků se dá sestavit jakýsi živočichopis převážně mladých a převážně nočních bytostí, někdy elegantních, někdy dospěvších k bezděčné kutilské nádheře. Lapeni bleskem ve tmě působí občas trochu osaměle, ztraceně.
V nejlepších Tománkových snímcích se autorovi podařilo zachytit esenci okamžiku i jeho prchavost. Umělce do knihy vyfotil Adam Holý v ateliéru před bílým pozadím, všechny velmi stylově. Standardizovaná forma a společný autorský rukopis možná zachycené tvůrce přibližují jednoho druhému víc, než by bylo zdrávo.
Taky je možné si v té knize číst a v té fázi už se zážitek stává místy problematičtějším. Kromě úvodního textu Michala Nanorua Zde jsou psi obsahuje ještě stránkové portréty umělců, vybraných umělců, podíleli se na nich nejenom psavci z profese, ale třeba i výtvarníci Marek Meduna, Kryštof Kintera a Josef Bolf, hudebník Bourek a další - jejich příspěvky v rámci knihy patří k tomu lepšímu.
Jinak ale texty ve Zde jsou psi ilustrují přednosti i slabiny fanouškovského psaní: jednoduše a emotivně zachycená nostalgie (text Petra Babáka o Priessnitz) se potkává s veledůležitou uzavřeností do vlastního světa, v němž se ranní rozjímání před zrcadlem a otevřenou skříní stává heroickým úkonem dějinného významu.
Vzít si na sebe něco nezvyklého je projevem "módní srdnatosti", stylotvorný génius portrétovaného umělce je vyjádřen slovy "nesponzoruje ho žádná firma na boty, takže není rukojmím (ne)aktuálních kolekcí" (těžko si představit horší úděl).
Na odstup nebo legraci čtenář narazí málokdy - s misionářským zápalem by se těžko snášely. V konfrontaci s tématem stylu jako kdyby v některých autorech probudilo nutkání taky se v tom ohledu pořádně předvést.
Ne vždycky to ale vyjde a některé pokusy o odvázané drsňácké básnění v próze končí pěknou křečí. Jindy zase autorovi zatemní úsudek city, jež chová ke světu, který popisuje.
Na druhou stranu - na žvatlavou kulturní teorii, jež u podobných témat hrozívá, naštěstí nedojde, nanejvýš povystrčí hlavu zpoza horizontu ("vlastní party a zábava je jakousi společnou oslavou a konzumací reformulovaného tématu...").
Čtenář žádostivý dozvědět se cosi o stylu ve Zde jsou psi inspiraci a témata najde. Například také to, že kromě stylu existuje i póza a hranice mezi nimi bývá snadno překročitelná.
