Patřil mezi klasické postavy českého undergroundu. On a jeho skupina DG 307 v něm tvořili pevné jádro, přičemž se o to nijak nemusel snažit. Známý amatérský filmový záznam ze 70. let, na němž Pavel Z. mává vlasy a recituje do temných tónů své verše, patří ke klenotům české kultury, o čemž už není sporu, stejně jako o tom, že český underground čili androš bude jednou v dějinách umění prohlášen za výjimečný úkaz jako lidové baroko, jihočeští adamité nebo spiritismus na Novopacku.
Zatímco Egonu Bondymu v něm patří role praotce, Milan Hlavsa, Ivan Jirous a Pavel Zajíček by mohli být označeni za jeho "svatou synovskou trojici", přičemž do dalších teologických podrobností bych nezabíhal.
Pavel Z. je tvůrcem v archaickém slova smyslu. Píše básně, kterým se podobá jak navenek, tak uvnitř. Jsou to hranaté, syrové a kamenné kusy slov, házené do voliéry s dravými ptáky. Vyslovuje je svým šeplavým hlasem, z nějž lze cítit, že za nimi je bolavé, citlivé srdce, kterým proudí vlahá krev jemného a snivého muže. Básníka ticha.
