Ivana Hloužková se narodila ve Valticích, ale pochází z Mikulova a je z dvojčat, sestra Hana Vaňková je léta v angažmá ve Slezském divadle v Opavě. Rodiče ochotničili, a tak dcery měly nasměrováno k divadlu a obě dvě vystudovaly brněnskou konzervatoř. Po škole byla Ivana necelé dva roky v angažmá v Divadle Petra Bezruče a pak odešla do angažmá v Huse na provázku, kde byla rok společně i se sestrou. Její odchod do Opavy prý obrečela, i když nevěřila, že by dvojčata mohla být v jednom působišti. Ale společně si zahrály v několika inscenacích, třeba v Poslední leči s Bolkem Polívkou.
Ivana se na Provázku stala členkou souboru v roce 1981 a hrála prakticky ve všech důležitých inscenacích následujících desetiletí. Před pár lety v rozhovoru pro Scénu.cz říkala, že když vysloví, kolik let už je v angažmá, zní to strašně, ale i tak má pocit, že začíná. „Divadelní čas jde sice stejným krokem, ale hrozně rychle utíká. Nemám pocit, že jsem v angažmá tak dlouho. Asi je to tím, že tu není žádná nuda a necítím stereotyp.“
Přiznala také, že tíhne ke klasice, ale má ráda, když režisér dokáže s klasikou pohnout. Její první role na Provázku a společně i s Hanou byla v Příbězích dlouhého nosu Evy Tálské, pak přišlo setkání s Petrem Scherhauferem v jeho Labyrintu světa a lusthauzu srdce hrála Mámení, v Chameleonu o Josefu Fouchém Justinu. A hrála i v řadě dalších Scherhauferových inscenacích druhé poloviny 80. let – v Baletu Makábr, v Prodaný a Prodaná, v Shakespearomanii.
Po roce 1990 pokračovala ve spolupráci se Sherhaufem (Cvičení stylu) i s Tálskou (Alenka v říši za zrcadlem, Šibeniční písně) a potkala se s Vladimírem Morávkem, v jeho Ubohé Rusalce hrála matku titulní postavy. V roce 1995 si v Morávkově inscenaci Maryši zahrála titulní roli, což jí vyneslo první cenu Alfréda Radoka. Morávek text upravil a inscenoval s nádechem absurdity jako divadlo na divadle. Hloužkové Maryša už nebyla poslušná dívenka, ale žena středního věku, svým způsobem rezignovaná, ale vědomě stojící proti zkostnatělé vesnici i manželovi. Moderní tragická hrdinka.
Hloužkové devíza byla vždy úžasná proměnlivost, mimořádná herecká a emoční inteligence. Nijak zvlášť nerozlišovala, jestli hraje velkou roli nebo slouží celku a je dílkem v mozaice kolektivního výkonu. Všemu dávala stejnou energii a té měla vždy na rozdávání. A také velký smysl pro humor, hravost a nonsens. To prokázala mnohokrát, třeba v Ghelderodově Škole šašků, v Brechtově Svatbě (obojí režie Scherhaufer). Po roce 2000 ji hodně obsazoval Vladimír Morávek, hrála v jeho adaptacích Dostojevského Zločinu a trestu, Idiota,Běsů, Bratrů Karamazových.
Morávek Hloužkovou inspiroval a pomohl jí najít novou energii. Koncem desetiletí si ale zahrála Gertrudu v Hamletovi pod režijním vedením Jana Mikuláška. V roce 2012 vytvořila v inscenaci Anny Petrželkové Tichý Tarzan postavu podivínského fotografa Tichého, za niž dostala další cenu Alfréda Radoka. Vyšla z realistického ztvárnění starého muže a inspirovala se Tichého gesty a intonací, které zároveň lehce ironizovala, čímž grotesknímu příběhu dodala zvláštní humor.
A třetího „Radoka“ (mezitím přejmenovaného na Cenu divadelní kritiky) obdržela za roli Emmi v inscenaci podle Fassbinderova filmu Strach jíst duši, kterou v brněnském Národním nastudoval Jan Frič. Její nedůsledná, rozvibrovaná a dojemně tragikomická postava byla ozdbou inscenace. Naposledy hrála ve Steigerwaldově hře Kdo sestřelil anděla v Divadle Bolka Polívky a předtím na své domovské scéně v Chazarském slovníku.
